V tuto chvíli není úplně jisté, kdo se o jejich přízeň bude ucházet. Dokonce i jeden ze spolufavoritů, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, Jan Švejnar oficiálně neoznámil, že bude o prezidentskou funkci usilovat.
To však nebrání tomu, aby se spolu s Janem Fischerem zařadil v průzkumech mezi nejvážnější adepty na funkci, kterou na začátku příštího roku uvolní Václav Klaus.
Jejich dominance jasně napovídá o tom, jakým směrem mohou občané vyjadřovat svoji přízeň. Oba dva zmiňovaní pánové nejsou přímo spojeni s žádnou politickou stranou. Jan Fischer se vyprofiloval jako premiér úřednické vlády. Nestraník Jan Švejnar zase svedl neúspěšný souboj s Václavem Klausem v minulé prezidentské volbě. Sociální demokracie sice zvažuje, zda ho nenominuje jako svého kandidáta, ale zatím není definitivně rozhodnuto. Stranická podpora by mohla být zdánlivě pohodlnější pro splnění podmínky, aby se člověk vůbec mohl prezidentské volby zúčastnit. Stačí k tomu 20 poslanců, nebo 10 senátorů, což by pro kandidáta sociální demokracie byla formalita.
Obtížnější je sehnat podporu nejméně 50 000 občanů, kteří mají volební právo a kteří budou ochotni podepsat příslušnou kandidátní listinu. Zároveň tím uchazeč o prezidentské křeslo riskuje případné stížnosti, zda jsou všechny podpisy v pořádku a zda tudíž splnil předepsané podmínky. Přesto zdánlivě složitější cesta vede snáze na Hrad. Veřejnost není momentálně nakloněna stranickým kandidátům, což jasně dokazují průzkumy veřejného mínění. Navíc politické pokladny jsou spíše prázdné, než plné. Na podzim se konají krajské a senátní volby, které budou pro strany další finanční zátěží. Lze počítat s tím, že se jim nebude chtít příliš investovat do prezidentské volby. Také kvůli tomu, že za získané hlasy nebude ze státního rozpočtu poskytnuta žádná peněžní náhrada, jak je pro jiné volby typické. Zkrátka doba nepřeje stranickým kandidátům. Proto Jan Fischer, případně i Jan Švejnar nemají momentálně příliš důvodů se o přízeň politických subjektů ucházet.
Zároveň někteří straníci nemají velkou chuť, pustit se do předem prohraného boje. Proto není překvapivé, že z něj vycouvala Miroslava Němcová. Oficiálně to zdůvodnila tím, že zemi prospěje více, když se bude naplno věnovat funkci předsedkyně Poslanecké sněmovny. Vzhledem ke klesajícím preferencím ODS a také k pár procentům, které Němcová získává v průzkumech týkajících se prezidentských kandidátů, je skutečný důvod jiný. Ve volebním martyriu by mohla více ztratit než získat. Přitom cesta na Hrad by začala už v primárkách. A protože uvnitř ODS bojují různé frakce, mohou během této volby vyhřeznout na veřejnost různé negativní věci, které by mohly poškodit pozitivní obraz Němcové. Ta si ho buduje hlavně působením ve vedení dolní parlamentní komory, než z pozice první místopředsedkyně strany. Tím postupně zvyšovala své naděje v případné prezidentské volbě. Ne však v té, ve které hlavu státu vybírají všichni občané. Kdyby zůstalo u volby nepřímé, představovala by ten typ, o kterém by mohli uvažovat i představitelé jiných politických stran.
Voliči však upřednostňují lidi, kteří nemají se stranami nic společného, což dlouholetá členka a nyní první místopředsedkyně ODS jen těžko může splňovat. Němcová reálně vyhodnotila situaci a od kandidatury ustoupila. Patrně tím zkomplikovala občanským demokratům hledání vhodného adepta. Pokud jí to nedají v nedaleké budoucnosti náležitě najevo, může si zachovat šanci ucházet se o prezidentský post v další volbě, kdy prvotní nadšení z přímého způsobu výběru hlavy státu vyprchá a kdy by šance straníků měly být nepoměrně vyšší než v současné době.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
