Samozřejmě s výjimkou těch firem, ve kterých si odbory v kolektivní smlouvě vymohly, že i na začátku pracovní neschopnosti obdrží určitý příjem. Konkrétně se to projevuje v tom, že lidé mohou v těchto podnicích zůstat při banálních onemocněních maximálně tři dny doma a přitom jim firma hradí normální mzdu. Zaměstnavatelům se to vyplácí například kvůli tomu, že indisponovaní jedinci nešíří dejme tomu virovou nákazu a nevyřadí z pracovního procesu své kolegy.

Tato praxe funguje už několik let a minimálně do sněmovních voleb zmiňovaná pravidla platit budou. Ústavní soud totiž zamítl stížnost, kterou na neproplácení nemocenské v prvních třech dnech podali sociální demokraté. Jeho verdikt se tak diametrálně liší od výroku z roku 2008. Tehdy naopak ženy a muži v talárech tuto lhůtu zrušili. Zdůvodňovali to tím, že tzv. karenční doba je v rozporu s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Zároveň svůj verdikt doprovodili komentářem o tom, že takto pojatý systém vyplácení nemocenské je nespravedlivý vůči lidem, kteří ho nezneužívají a zároveň si příslušné pojištění hradí.

Po zhruba čtyřech letech došli k názorovému obratu. Ten je založen jednak na zkušenostech s dosavadním fungování tzv. karenční doby. Ukázalo se prý, že tři dny bez nemocenské neohrožují důstojný život pacientů. Zároveň podle nově přijatých pravidel jsou zaměstnanci v tzv. karenční době osvobozeni od plateb pojistného na nemocenské pojištění a na státní politiku zaměstnanosti. V logice tohoto pohledu by se očekávalo, že podobně by se mělo postupovat i v případě dejme tomu poplatků za pobyt v nemocnici, což soudcům nevadí.