Samozřejmě s výjimkou těch firem, ve kterých si odbory v kolektivní smlouvě vymohly, že i na začátku pracovní neschopnosti obdrží určitý příjem. Konkrétně se to projevuje v tom, že lidé mohou v těchto podnicích zůstat při banálních onemocněních maximálně tři dny doma a přitom jim firma hradí normální mzdu. Zaměstnavatelům se to vyplácí například kvůli tomu, že indisponovaní jedinci nešíří dejme tomu virovou nákazu a nevyřadí z pracovního procesu své kolegy.
Tato praxe funguje už několik let a minimálně do sněmovních voleb zmiňovaná pravidla platit budou. Ústavní soud totiž zamítl stížnost, kterou na neproplácení nemocenské v prvních třech dnech podali sociální demokraté. Jeho verdikt se tak diametrálně liší od výroku z roku 2008. Tehdy naopak ženy a muži v talárech tuto lhůtu zrušili. Zdůvodňovali to tím, že tzv. karenční doba je v rozporu s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Zároveň svůj verdikt doprovodili komentářem o tom, že takto pojatý systém vyplácení nemocenské je nespravedlivý vůči lidem, kteří ho nezneužívají a zároveň si příslušné pojištění hradí.
Po zhruba čtyřech letech došli k názorovému obratu. Ten je založen jednak na zkušenostech s dosavadním fungování tzv. karenční doby. Ukázalo se prý, že tři dny bez nemocenské neohrožují důstojný život pacientů. Zároveň podle nově přijatých pravidel jsou zaměstnanci v tzv. karenční době osvobozeni od plateb pojistného na nemocenské pojištění a na státní politiku zaměstnanosti. V logice tohoto pohledu by se očekávalo, že podobně by se mělo postupovat i v případě dejme tomu poplatků za pobyt v nemocnici, což soudcům nevadí.
Na rozdílném přístupu Ústavního soudu k prakticky totožnému problému se jasně ukazuje, že většinou záleží na tom, jak si danou situaci vyloží. V otázkách základních lidských práv a přiměřenosti dopadu některých zákonů na jejich zachování nelze striktně vše popsat paragrafy. Proto mohou ústavní soudci dojít k opačným závěrům, byť se podstata problému prakticky nezmění.
V souvislosti se stanovením pravidel pro vyplácení nemocenské proti sobě stojí v obecné rovině dva zásadní problémy. Na jedné straně zneužívání nemocenské, na straně druhé potřeba chránit zdraví. V podmínkách České republiky pak tento rozpor zvlášť vyniká. Stačí nahlédnout do statistik. Podle nich občané České republiky marodili výrazně více, než byl obvyklý evropský průměr. Zarážející byl pohled do statistik ve dnech, které bezprostředně předcházely nebo naopak navazovaly na období pracovního volna. Vyšší počet nemocných mohl být jen těžko náhodný. Naopak někteří lidé si tím prodlužovali víkend, nebo státní svátky.
Po přijetí příslušných úprav včetně prvních tří dnů bez nemocenské, kleslo její čerpání, především té krátkodobé, zhruba o dvacet procent. Pochopitelně nevyplácení nemocenské v prvních třech dnech může být považováno za nespravedlivé, protože se dotýká i lidí, kteří jsou marodi tak říkajíc regulérně. Zároveň pokles nemocnosti může být částečně způsoben i tím, že se lidem vyplatí si vzít dovolenou, než být oficiálně na neschopence. V neposlední řadě, jak už bylo zmíněno, některé firmy umožňují svým zaměstnancům se dva tři dny léčit doma a přitom jim běží normální plat.
Nevyplácení příslušných dávek na začátku nemoci funguje ve zhruba dvanácti členských zemích Evropské unie, takže se nejedná o nějakou českou specialitu. Týká se to například Velké Británie, Rakouska, nebo Francie.
To, že zmiňované pojetí vyplácení nemocenské není podle nálezu soudu protiústavní a neobvyklé, neznamená, že se nemůže změnit. Ne však cestou soudních sporů, ale prosazením novely příslušného zákona. Ostatně sociální demokracie v bezprostřední reakci na soudní verdikt oznámila, že po volbách tzv. karenční dobu zruší.
Publikováno se svolením vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
