Kdo by si kartu nevyzvedl a neměl k tomu objektivní důvody, riskoval by, že by o dávky přišel. Alespoň takovýmto způsobem byla novela ministerskými úředníky vysvětlována. Zároveň byla veřejnost uklidňována slovy o tom, že by sKarta byla využívána hlavně k identifikaci. Proč a jakým způsobem, to nebylo dopovězeno. A nemusela by se už nalézt příležitost k tomu, aby se tak stalo.

Premiér Petr Nečas se totiž na konci března vyslovil pro ukončení projektu sKarty, který se podle něj zdiskreditoval. Ani ne tak původní myšlenkou, ale způsobem, jakým byla uvedena v život. Odmítání platebních karet a bezhotovostního styku může působit v jednadvacátém století jako zpátečnictví. I když jejich prosazování nepředstavuje převratný objev. Problém je v tom, že autoři sKarty nedokázali přesvědčit odborníky ani veřejnost, proč by musela existovat jedna jediná varianta výplaty sociálních dávek.

Někteří lidé už je totiž bezhotovostně čerpají. Jsou jim posílány na účet a z něj si peníze mohou vybírat pomocí karty, kterou k ní mají zřízenu. Takže sKartu k tomu nepotřebují. Navíc pokud ji použijí, okolí okamžitě dostane sdělení, že daný člověk pobírá nějakou sociální dávku. Stát určitým způsobem nastavil pravidla pro získání sociálních dávek. Pokud je jednotlivec splňuje, měl by mít volnou ruku v rozhodnutí, jakým způsobem se k penězům dostane.