Zmiňované věty názorně ilustrují, že se celá procedura neobejde bez shody mezi hlavou státu a vládou. Řeči o tom, že záleží výlučně na jedné nebo druhé straně, neodpovídají realitě. Rovněž je nešťastné vykládat ústavu tak, že v oblasti diplomacie by mohl premiér obcházet ministra zahraničí a naopak.

Vyhrocený konflikt by mohl vyústit pouze v to, že by Česká republika nemohla na uvolněná místa ve vedení zastupitelských misí vyslat nové ambasadory. Velvyslanectví by mohli vést nižší diplomaté, což by v jednotlivých zemích výrazně zkomplikovalo hájení zájmů České republiky. V neposlední řadě k profesionálnímu chování v této oblasti patří, že se konkrétní jména vyslovují většinou až v momentu, kdy s jejich vysláním souhlasí země, do které diplomat míří.