Přestože se o nutnosti zvýšit péči o zdroje vody a stabilizovat vodní toky v krajině začalo po loňském jarním suchu více mluvit, reálné činy politiků ani úředníků tomu zatím neodpovídají. Jedním z důkazů je například přetrvávající postoj vodoprávních úřadů k dodržování zákonů, jejichž smyslem je udržet nepřerušovaný tok vody krajinou v místech, kde jsou na vodních tocích postavené jezy.

Ve výsledku tak na celém území přibývá takzvaných suchých jezů, přes které voda buď vůbec neteče, případně přes ně teče tak málo, že to nestačí k životu pod jezy žijících vodních živočichů a rostlin. Suché jezy navíc komplikují život vodákům, kteří musí svá plavidla na mnoha místech přenášet dlouhé úseky, někdy i několik set metrů.

Zákon pamatuje na minimální průtok

To vše ve většině případů proto, aby majitelé a provozovatelé malých vodních elektráren mohli vyrábět státem dotovanou energii z vodních zdrojů – na úkor krajiny, biodiverzity a rekreační turistiky. A bez ohledu na skutečnost, že je porušován zákon.

Konkrétně jde o nedodržování takzvaného minimálního zůstatkového průtoku, který má být stanoven na všech jezech a jehož cílem je podle paragrafu 31 vodního zákona „ průtok povrchových vod, který ještě umožňuje obecné nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku“.

Kromě výše uvedeného je přirozený a nepřerušovaný průtok vody krajinou zejména v případě malých a středních řek mimo jiné také nezanedbatelnou prevencí proti povodním a zároveň vůči rizikům sucha.