Tato úvaha zní absurdně, přesto ji ve sněmovně hájili představitelé dvou hlavních vládních stran, Petr Nečas a Miroslav Kalousek. Použili ji v komentáři k policejnímu zásahu, při kterém policie obvinila poslance Ivana Fuksu, Marka Šnajdra a Petra Tluchoře za to, že rezignovali na svůj poslanecký mandát za příslib místa statutárního zástupce ve státním podniku.  

 

Jde přece jen velmi těžko definovat dělicí čáru mezi poslancem, který přijme jednorázovou finanční částku, a mezi jeho kolegou, který bude dostávat řadu finančních částek v průběhu několika měsíců nebo let.  

 

Zvlášť těžko se rozdíl mezi dvěma popsanými přístupy hledá v tuzemském provizním systému, který běžně používá nepřímé úplatky, zpravidla formou protislužby. Pokud vysoký úředník přidělí výhodnou veřejnou zakázku nějaké firmě, může za to třeba požadovat, aby si vzala za subdodavatele podnik jeho bratrance. Případně může bratrance zaměstnat třeba na nevýznamném místě, ovšem s vysokým platem.  

 

V prostředí tuzemské politiky ovšem neříkají Nečas s Kalouskem nic, co by se vymykalo převládajícím názorům. Smyslem politiky je dohoda, upozorňují. Pokud například Kalousek přijme od Nečase funkci ministra financí za to, že mu umožní sestavit vládu, pak se nedopouští ničeho nečestného, i když za svou ministerskou funkci pobírá velmi slušný plat.  

 

Fuksa, Šnajdr a Tluchoř se vzdali svého mandátu, aby nemuseli hlasovat proti své straně a položit tak vládu. Zachovali se odpovědně a strana je logicky použila, když hledala vhodné kandidáty do dozorčích rad státních podniků. Vždycky je to něco za něco.  

 

Pro sestavování vlády se samozřejmě dá použít také tato interpretace, ovšem pouze v prostředí naprosto vyprázdněné politiky. Kalouska do funkce ministra financí přece nevyzdvihl Nečas, ale hlasy voličů TOP 09. Kalousek se díky tomu stal mluvčím statisíců tuzemských občanů, kteří jistě chtěli, aby řídil veřejné finance tak, jak jim to představil ve volebním programu. Kalousek sám by za jiných okolností těžko připustil výklad, že se stal ministrem jen pro peníze.  

 

Ovšem i v případě, že se politická funkce hodnotí pouze jako příležitost k výdělku, pak není přístup Fuksy, Šnajdra a Tluchoře úplně korektní. Oni nepřevzali místo ve vládní exekutivě a nenaplnili tím svůj poslanecký mandát, oni své mandáty od voličů prostě prodali.  

 

Jestli se dá jejich chování označit za přijetí úplatku, o tom rozhodne soud. Půjde o klíčový rozsudek, který významným způsobem ovlivní úroveň tuzemské politiky. Může totiž zabránit případně posvětit praxi, při níž si strany loajalitu svých poslanců kupují tučnými prebendami.  

 

Z pohledu politických stran a zvláště ODS, ze které zmínění poslanci pocházejí, je tady ovšem ještě jeden důležitý rozměr. Strana bude jen těžko přesvědčovat voliče, aby jí znovu dali své hlasy, když bude hrozit reálné riziko, že zvolení poslanci tyto hlasy při první příležitosti prodají v rámci politických dohod.