Nevím, zda obdobné pravidlo platí i pro měnu, pakliže bychom někomu hodili do divoké řeky jeho peněženky či platební karty, nicméně i vztah k národní měně je nejen ryze ekonomicky pragmatický, ale bylo a je v tom nepochybně i hodně emocí. Tak jak Britové milují libru, Maďaři svůj forint, Češi a zejména Češky (dodávám rozšafněji) milují koruny. Ne, že ne, jak se nám snaží namluvit mnozí teflonoví nemastní neslaní euro-politici.

Připomeňme mladším čtenářům, že ČR nebyla členem EU od první či druhé světové války, či dokonce od  válek napoleonských, ale jejím až/už (záleží na úhlu pohledu) od roku 2004.

Mnozí euro-nadšenci se nám snaží v mediích namluvit, že máme jasnou povinnost přijmout euro. Svoji argumentaci opírají zejména o skutečnost, že jsme se k tomu údajně zavázali (navíc nezrušitelně)  v rámci přijetí Smlouvy o přistoupení k EU z roku 2003.

Dodejme, že citovaná smlouva o přistoupení byla podepsána 16. dubna 2003 v řecké metropoli tedy v Aténách za účasti tehdejšího nepřímo voleného prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly (ČSSD). Smlouva byla dále mj. ratifikována národními parlamenty patnácti „starších“ členských zemí.