Rusové pořádají recepce při příležitosti několika svých státních svátků. Ta u příležitosti 9. května - snad by nebylo za jiné situace ani třeba připomínat – má zvláštní význam. Je ruskou vzpomínkou na vítězství nad německou nacistickou hydrou. Osm milionů sedm set tisíc sovětských vojáků zemřelo, než zavlála nad Reichstagem v Berlíně sovětská vlajka. Téměř sto tisíc z nich má své hroby také na území bývalého Československa. Vojáci Rudé armády neumírali totiž jen za svobodu své země. Kde bychom dnes byli my Češi, kdyby nebylo vítězství nad Německem ve druhé světové válce, v níž Sovětský svaz přinesl největší oběti? Není v této chvíli nezajímavé připomenout, že to byl M. Zeman, kdo ještě ve Federálním shromáždění navrhl změnit den našeho státního svátku z devátého na osmý květen. A následně uvést vyjádření izraelského prezidenta Šimona Perese, který prohlásil, že Izrael bude Den vítězství slavit vždy 9. května společně s Ruskem, neboť ví, kdo nesl největší tíhu boje s nacismem. Letos ovšem má připomínka i oslava Dne vítězství ještě jiný rozměr. Na Ukrajině jsme svědky něčeho, co se ještě před pár lety zdálo nemyslitelné. V Kyjevě poprvé v tomto století skuteční fašisté z masa a kostí sedí ve vládě, jak upozorňuje německý politik z řad sociální demokracie a bývalý člen Evropské komise Günter Verheugen. Vážnost situace podtrhuje i pogrom v Oděse 2. května. Oznámit za takové situace, že nenavštívím recepci u příležitosti Dne vítězství není žádný políček prezidentu Ruska Putinovi, ale plivnutí na památku všech mrtvých, kteří přispěli k tomu, že Evropa byla zbavena německého nacistického jha. Je také, vzhledem k souvislostem jeho postoje a mlčení k událostem na Ukrajině a působení fašistů v tamní vládě, faktickou podporou ukrajinských fašistů a neonacistů. Přinejmenším si to tak mnozí mohou vyložit. Není totiž důležité, co si o svém postoji myslí samotný Miloš Zeman, podstatné je, jak ho lze objektivně vyložit.