Pak by mne zajímaly praktické dopady multikulturalismu v Aleppu, jak konkrétně za celou historii se tam na vedení a správě města podíleli křesťané či židé. Už jen potupná náboženská daň pro všechny nemuslimy vyjadřuje mnohé.

Dále píší o toleranci zvláštního druhu, kdy zejména v odlehlých a horských oblastech muslimy ovládaného prostoru se udržely sekty a nárůdky jako drúzové, jezídové, různé křesťanské církve a desítky dalších skupin. Vážení, ono existuje něco jako zeměpis a dějepis. Muslimské státy ve své naprosté většině nejsou státy odpovídající našemu pojetí. To není ani dobře ani špatně, to je prostě fakt, vycházející z jejich civilizace. Jsou to více či méně kmenová společenství, kterým ze Západu přenesený model státní správy nevyhovuje. Především však byl - a je i v tomto století - horský terén pro špatně vycvičené a nepříliš ukázněné vojsko horský terén téměř nedobytný. Vždyť i takový „vojevůdce“, jako byl nedávno Saddám Hussein, si dovolil na Kurdy v horách „jen“ shazovat chemické bomby a sem tam nějakou obec vyvraždit a utéct. To nebyla žádná tolerance, to byla bezmoc. A slavná vítězství muslimů v Asii, Africe i Evropě nebyla dána jejich mimořádnou silou a válečným umění, ale slabostí soupeřů (a pak že se historie neopakuje).

Když si pročítám učebnice dějepisu vydané u nás před 1. sv. válkou, mezi válkami, za komunistů i dnes, pak historie islámu je jen nepřetržitou řadou bitev, válek, okupací, vnucování náboženství. O „toleranci“ Osmanské říše až do 19. století svědčí například nejen ona pověstná náboženská daň pro všechny nemuslimy, ale i oficiální odebírání jednoho chlapce z každé nemuslimské rodiny do pověstných janičářských pluků.