Kmenový autor nakladatelství Paseka, kde vyšly všechny jeho knihy vyjma prvotiny, tak následoval s dvouletým odstupem svého blízkého přítele Ladislava Horáčka, jenž Paseku coby jedno z prvních soukromých nakladatelství po Listopadu 1989 založil a kterému vděčíme za to, že se Šabach odhodlal vydat na dráhu profesionálního spisovatele – jak o tom vypráví ve svém knižním rozhovoru s Petrem Placákem, nazvaném Přece tady nebudeme sedět na sucho (Paseka, 2014): „Šabach si dělal starosti, že bude muset jít někam do práce, pak na mě tak kouk a povídá: ‚Hele, vole, uživíš mě?' Já mu odpověděl, když bude psát, že ho uživím. A on na to: ‚Tak já budu psát.' (...) Už je to skoro dvacet let. A on mě živí taky – je to vzájemný." Když v roce 2016 přebírala Anna Horáčková Šabachovým jménem Cenu Karla Čapka, udělenou autorovi Českým centrem Mezinárodního PEN klubu, děkoval spisovatel v zaslaném videu nejen organizátorům ceny, ale také jejímu zesnulému otci.
Syn vojáka z povolání vystudoval po absolvování střední knihovnické školy dálkově teorii kultury na FF UK a poté vystřídal dlouhou řadu zaměstnání, v letech 1987–2001 pracoval jako odborný referent v Galerii hl. m. Prahy a organizoval programy v Domě U Kamenného zvonu. Od roku 2001 byl na volné noze, řadu let vyučoval tvůrčí psaní na již zaniklé Literární akademii v Praze. První povídky publikoval časopisecky již od roku 1975, posléze však začal dávat přednost delšímu prozaickému útvaru – novele. Knižně debutoval v roce 1986 povídkovým souborem Jak potopit Austrálii, vydaným ještě v Československém spisovateli, a v 90. letech se natrvalo zařadil mezi nejúspěšnější tuzemské spisovatele, a to i zásluhou divácky úspěšných snímků natočených režisérem Janem Hřebejkem a scenáristou Petrem Jarchovským na motivy jeho próz (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý). Velký čtenářský ohlas vyvolaly zejména Šabachovy knihy Hovno hoří (1994), Babičky (1998), Opilé banány (2001) nebo Občanský průkaz (2006, v roce 2010 zfilmovaný režisérem Ondřejem Trojanem). Ani na krátkou prózu však nikdy zcela nezanevřel, ostatně i řada jeho delších textů je podávána formou sledu epizodických příběhů majících blízko k anekdotě nebo (hospodské) historce, a Šabachovy povídky se pravidelně objevovaly v tematických sbornících vydávaných nakladatelstvím Listen.
Kolik už toho bylo napsáno a řečeno o autorově osobitém rukopisu, který mu vynesl nálepku literárního dědice Haška a Hrabal, o jeho zaujetí všedností, autobiografické motivice, nostalgickém ladění, hovorovém jazyce, laskavém humoru či zálibě v hospodské historce. Je to ovšem charakteristika velmi povšechná a podmíněná celou řadou výjimek. Přesto do značné míry vystihuje čtenářské očekávání, s jakým byla otevírána každá další Šabachova kniha. V posledních letech se pak zdálo, že to Petra Šabacha při psaní táhne pryč z oblíbených Dejvic. Už jeho novela Rothschildova flaška (2015) se zčásti odehrávala v Londýně, navíc o Anglii, kde krátce žil koncem 60. let, mluvil spisovatel jako o své staré lásce. A blízko měl i k Americe, kam jezdil za synem a vnoučaty. Platilo to rovněž pro jeho povídkový triptych A nakonec Vánoce (2015), jenž se nakonec stal autorovou poslední vydanou knihou a který obsahoval příhody ze života malého Damiána, jeho rodiny a přátel, žijících v poklidném městě Northampton ve státě Massachusetts. Nutno podotknout, že útlá knížka s křiklavě oranžovou obálkou není právě takovou literární závětí, jakou by si spisovatel Šabachova formátu zasloužil – neklade si přílišné literární ambice, z pohledu šabachovské poetiky nepřináší mnoho nového a jednotlivé prózy by v konkurenci většiny autorových starších povídek obstály jen stěží. Ale takový už je život...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
