Již podeváté se u příležitosti výročí komunistického převratu z února 1948 konal festival Mene Tekel, připomínající zločiny nacismu a komunismu. V jeho samotném závěru se v katedrále sv. Víta konala „ekumenická bohoslužba“, sloužená za popravené, umučené a zemřelé politické vězně. A stalo se něco naprosto nečekaného – bezmála zázrak.

Spojení? Ne za cenu zrady víry

Než se k němu dostaneme, připomeňme: Takzvané ekumenické bohoslužby jsou nešvarem posledních desetiletí. Před tragickým Druhým vatikánským koncilem (1962-65) nic takového nepřicházelo v úvahu. Kristus přece založil jedinou Církev která je totožná s původní církví katolickou, nikoli s těmi, které se od ní v průběhu staletí z různých důvodů odštěpily. Tyto ekumenické (sjednocující) aktivity však vytvářejí falešný dojem, že i jiné „církve“ mají Kristův mandát k veřejnému působení. Jenže k pravé bohoslužbě nutně náleží i věroučná jednota, kterou ekumenické hnutí ze své podstaty postrádá.

Právě ekumenický relativismus je jednou z příčin, proč katolická církev prochází dosud zřejmě nejhlubší krizí identity ve svých dějinách a proč se do čela církevních struktur dostávají lidé se zjevně nekatolickými názory. Je příznačné, že jedním z největších propagátorů ekumenismu a falešného sjednocování, překračujícího dokonce hranici křesťanských vyznání, je „mediální kněz“ Tomáš Halík.

Paprsek jasného slova za soumraku

O to více překvapí, když na akci ekumenického charakteru lze slyšet slova, jaká zazněla na závěr v pražské Katedrále svatého Víta. Pronesl je známý český katolický kněz Petr Piťha, ministr školství v první vládě Václava Klause, autor odborně cenných a současně čtivých publikací o českých světcích a našich národních patronech. Petr Piťha byl ostatně někdejším inspirátorem Desetiletí duchovní obnovy (1987-1997), pastorační iniciativy, kterou si později dle svého zvyku přivlastnil právě zmíněný Tomáš Halík.

Je svým způsobem příznačné, že závažná slova v katedrále nepronesl žádný ze současných českých či moravských biskupů, ale řadový kněz: