On tím bezděčně prozrazuje, jaký význam přisuzuje své osobě ve svém subjektivním prožívání světa. A jaký význam má v tom jeho prožívání Václav Havel.
Zdá se, že Havlův význam v Klausově světě je obrovský. Proto ty totálně zničující charakteristiky. Václav Klaus se po celou svou politickou kariéru snažil vytvořit z národa svůj vlastní „fanklub“. Dlouho se mu to dařilo a do jisté míry se mu to daří pořád. Není to jen výslednicí jeho vlastní aktivity. On tím vyhověl i jisté společenské objednávce, totiž potřebě statisíců upnout se na tzv. silnou osobnost. Proto se mu podařilo vštípit těmto dezorientovaným lidem své vidění světa, včetně řady myšlenkových a pocitových schémat. Jedno z nich se projevilo i v označení Václava Havla jako extrémního levičáka.
Po listopadovém převratu měla u nás slova „levice“, „levicový“, špatný zvuk. Lze to pochopit. Převládala důvodná nechuť k bývalému režimu i ke komunistické straně, která se tradičně pokládá za levicovou. Tu nechuť prohlubovala i mladá generace žurnalistů, která zabydlela mediální scénu. Také tu zatím nebyl nikdo, kdo by věrohodně reprezentoval politickou levici, protože by vyvolal podezření, že usiluje o návrat před listopad.
Toto militantní chápání společenské reality výrazně upevňoval Václav Klaus. Šel i tak daleko, že popisoval, co levičáci jedí a jak se oblékají. Nikdy srozumitelně nevysvětlil, co je podstatou levicovosti a pravicovosti, ale „levicový“ bylo vždycky „špatně“. Pro něho osobně bylo levicové vše, co přesahovalo jeho vlastní obzor. Proto je mu integrace Evropy levicovým projektem a levičákem je i Václav Havel.
Klausova optika se ujala. I u těch, kdo u nás začali posléze tvořit politickou levici. Naše pravice i levice se chápou jako znepřátelené bloky, jejichž smíření je nemožné. Ani tam, kde daný problém nemá specificky pravicové či specificky levicové řešení. Má-li platit, že kdo není s námi, je proti nám, není možné žádné rozumné řešení.
Snad už je na čase začít s revizí této optiky boje i její terminologie. Nemyslím, že pojmy pravice a levice jsou dnes překonané. To jen jejich konkrétní programový obsah se mění podle toho, s jakými problémy se zrovna potýká moderní společnost. Anebo jen společnost v určité zemi. V různých obdobích novodobých dějin vypadala pravo-levá polarita pokaždé jinak. Ta současná je jiná u nás, jiná v Německu a jiná třeba v Polsku, o vzdálenějších zemích nemluvě.
S pravicí a levicí v jejich pojmové čistotě se sice setkáme nanejvýš v politologických nebo filozofických pojednáních, ale některá jejich témata jsou i v praxi stále táž. Pravici jde vždycky o tvorbu bohatství, proto přitahuje lidi zámožné. Levici jde o jeho distribuci, proto přitahuje ty nezámožné. Tím ještě není řečeno, jak pravice s bohatstvím naloží nebo podle jakého měřítka ho levice hodlá přerozdělovat. Sociální solidarita jako předpoklad stability by měla být starostí obou stran, ale její frustrace je legitimním levicovým tématem. Proto máme u nás levici. A neměli bychom se „klausovsky“ horšit. Naším zájmem je mít levici demokratickou a v jejím čele přemýšlivé a kultivované lidi, nikoli demagogy. Naším zájmem je ovšem mít takovou i pravici.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
