Toto chybné ztotožňování je výpovědí o úrovni myšlení o společnosti, společenských a globálních procesech, o planetarizaci a globalizaci. Nejde však pouze o chyby a problémy v teorii, toto chybné uvažování má praktické důsledky. V současné době aktuální kritika Evropské unie zprava, zleva, vlastně ze všech stran, diskredituje sociálně integrační proces jako takový.

V českém prostředí k tomuto chybnému uvažování přispěl již od počátku devadesátých let hluboce zakotvený, široce rozšířený a velkou části populace převzatý mýtus: „Návratu do Evropy". Tento falešný mýtus měl propagandistickou a politickou funkci a tím, že se odborná veřejnost této hlouposti nepostavila a hloupý mýtus se stal součástí českého politického diskurzu, propaganda po tomto úspěchu stále více nahrazovala věcnou reflexi a analýzu společenských a politických jevů a procesů umělými propagandistickými konstrukty.

V geografickém významu bylo jasné, že Československo Evropu opustit nemohlo a tudíž se nemohlo vracet. Zamlčeným předpokladem bylo, že se jedná o návrat, který se dal ze souvislosti v jakém byla floskule vyslovována chápat jako návrat civilizační, kulturní. Klíčové v myšlenkovém konstruktu bylo spojení Československa s komunizmem (další falešný propagandistický mýtus, v Československu nikdy žádný komunizmus nebyl)) a „komunizmus" do Evropy nepatří, tudíž jsme nebyli v Evropě. Změnou politického systému jsme se proto vrátili do Evropy.

Všechno, co se událo v souvislosti s Československem se událo v rámci evropských procesů. 1.světová války, rozpad Rakouska-Uherska, vznik Československa, mnichovská smlouva, vznik protektorátu, 2.světová válka, obnovení Československa. V řadě událostí měly klíčovou úlohu evropské mocnosti a nebýt jich, tak by v Československu komunisticky režim nikdy nebyl. Není možné, abychom byli aktérem a objektem evropských událostí a současně nebyli součástí Evropy.

Stejně tak není možné dojít k závěru, že součástí Evropy jsou pouze státy s určitým politickým systémem a jiné ne. Zvláště v šedesátých letech patřila česká a slovenská kultura v Evropě k nejvyspělejším. To lze doložit množstvím ocenění filmových a divadelních děl, úspěchů filharmonických těles, ale i úspěchy jednotlivých uměleckých tvůrců v emigraci po srpnové okupaci. Zcela mimořádný úspěch mělo Československo dokonce ještě na konci padesátých let na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. Zcela zastínilo obě tehdejší supervelmoci a prokázalo svou kulturní vyspělost. Úroveň prezentace České republiky na posledních světových výstavách se s Expem 1958 nedá ani srovnávat.