Petr Sak: Evropská integrace a Evropská unie

Toto chybné ztotožňování je výpovědí o úrovni myšlení o společnosti, společenských a globálních procesech, o planetarizaci a globalizaci. Nejde však pouze o chyby a problémy v teorii, toto chybné uvažování má praktické důsledky. V současné době aktuální kritika Evropské unie zprava, zleva, vlastně ze všech stran, diskredituje sociálně integrační proces jako takový.

V českém prostředí k tomuto chybnému uvažování přispěl již od počátku devadesátých let hluboce zakotvený, široce rozšířený a velkou části populace převzatý mýtus: „Návratu do Evropy". Tento falešný mýtus měl propagandistickou a politickou funkci a tím, že se odborná veřejnost této hlouposti nepostavila a hloupý mýtus se stal součástí českého politického diskurzu, propaganda po tomto úspěchu stále více nahrazovala věcnou reflexi a analýzu společenských a politických jevů a procesů umělými propagandistickými konstrukty.

V geografickém významu bylo jasné, že Československo Evropu opustit nemohlo a tudíž se nemohlo vracet. Zamlčeným předpokladem bylo, že se jedná o návrat, který se dal ze souvislosti v jakém byla floskule vyslovována chápat jako návrat civilizační, kulturní. Klíčové v myšlenkovém konstruktu bylo spojení Československa s komunizmem (další falešný propagandistický mýtus, v Československu nikdy žádný komunizmus nebyl)) a „komunizmus" do Evropy nepatří, tudíž jsme nebyli v Evropě. Změnou politického systému jsme se proto vrátili do Evropy.

Všechno, co se událo v souvislosti s Československem se událo v rámci evropských procesů. 1.světová války, rozpad Rakouska-Uherska, vznik Československa, mnichovská smlouva, vznik protektorátu, 2.světová válka, obnovení Československa. V řadě událostí měly klíčovou úlohu evropské mocnosti a nebýt jich, tak by v Československu komunisticky režim nikdy nebyl. Není možné, abychom byli aktérem a objektem evropských událostí a současně nebyli součástí Evropy.

Stejně tak není možné dojít k závěru, že součástí Evropy jsou pouze státy s určitým politickým systémem a jiné ne. Zvláště v šedesátých letech patřila česká a slovenská kultura v Evropě k nejvyspělejším. To lze doložit množstvím ocenění filmových a divadelních děl, úspěchů filharmonických těles, ale i úspěchy jednotlivých uměleckých tvůrců v emigraci po srpnové okupaci. Zcela mimořádný úspěch mělo Československo dokonce ještě na konci padesátých let na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. Zcela zastínilo obě tehdejší supervelmoci a prokázalo svou kulturní vyspělost. Úroveň prezentace České republiky na posledních světových výstavách se s Expem 1958 nedá ani srovnávat.

Nejen v kultuře, ale i v mezinárodní politice lze hovořit o roli Československa jako evropského politického subjektu. Význam, pozici a vliv Československa na nejvýznamnější světové dění přesvědčivě dokládá účastník těchto událostí PhDr. Miroslav Polreich v publikaci „Utajená zákulisí," ale i v řadě článků.

Podívejme se na mýtus v jiné rovině, a to teoretické. Mýtus předpokládá, že komunizmus a myšlenky jemu blízké jsou Evropě cizí a společenský systém opírající se o vizi komunizmu není proto v Evropě. Pravý opak je pravdou. Od dob křesťanství Nový zákon uvádí myšlenku Ježíše Krista, že majetek stojí mezi člověkem a Bohem, nebo modernějším slovníkem, že majetek odcizuje člověka jeho podstatě, existuje v Evropě kontinuální myšlenkový směr, který tuto myšlenku rozvádí, modernizuje podle vývoje společností a rostoucí zkušenosti lidstva s řízením společnosti a vztahu jedince a společnosti. Osvícenci, utopičtí socialisté, to jsou již jen předposlední výhonky této tradice. Karel Marx v řadě myšlenek jen přebíral či navazoval na myšlení myslitelů předchozích či dobových. Ani název komunizmus není Karla Marxe. Idea socializmu a komunizmu je bytostně evropská. „Myšlenková syntéza, kterou Marx provedl, vyrůstá přímo z tradic evropského filozofického, sociálního a ekonomického myšlení, jak se rozvíjelo v Německu, Francii a Anglii na prahu liberální modernity" (Keller; 2005). Idea socializmu a komunizmu se rodila po staletí a do Ruska byla exportována, jako idea i reálně, když německá zpravodajská služba převážela V.I.Lenina v zapečetěném vagónu vlaku s nejvyšší prioritou na trati.

V současnosti se k původním idejím Ježíše vrací současný papež František I., který však v církvi, která se dlouhodobě stala nadnárodní korporací s ekonomickými a politickými zájmy, působí spíše jako církevní disident než jako její hlava. Můžeme poslouchat jeho krásné projevy a současně sledovat jak vedle těchto projevů nezávisle pokračuje po staletí zavedená praxe církve. Příkladem jsou české církevní restituce a v projevech papeže rozváděná myšlenka chudé církve.

Slogan o návratu do Evropy nemá v žádném směru nikde oporu. Je to jen výraz bulvární propagandy

V souvislosti s evropskou integrací rozlišuji tři roviny s postupným vzdalováním se podstatě, posouváním od obecnosti, k jevové rovině, ke konkrétnosti.

1. Základní je přírodně historický proces jako součást sociální evoluce. Tento proces probíhá průběžně s vývojem lidské civilizace. Veškerý vývoj člověka, od naučení se využívání ohně, po vznik jazyka, rozšíření gramotnosti, průmyslové revoluce, rozvoje vědy, utváření kybeprostoru probíhal v rámci sociálních entit, jichž byl a je člověk součástí. V samotné podstatě jevů a procesů, jichž byl člověk subjektem, byla imanence sociálních entit, které podle měnící se kvality jevů a procesů rozšiřovaly svou velikost a strukturovanost. Zvyšující se komplexita sociálních entit byla a je důsledkem měnící se aktivity člověka, která je stále více také aktivitou sociální, tedy aktivitou, která není možná mimo sociální entity, jichž je člověk součástí. Platí zde kauzalita, vývoj člověka vyžaduje vývoj sociálna, strukturovaného sociálními entitami a vývoj sociálna naopak vyžaduje vývoj člověka.

Vyšší stupeň sociální integrace povětšinou obsahuje i předchozí stupeň integrace. Nová, kvalitativně vyšší sociální entita obsahuje dříve existující sociální entity, s proměňujícím se obsahem, vazbami a interakcí, znamenající růst komplexity celého systému. Současně přechod na vyšší stupeň integrity znamená tlak na potlačení, vedoucí případně až k zániku jevů a entit, vlastních dřívější fázi sociální integrace, které mají regresivní charakter a jsou v rozporu s novou úrovní integrace, s tokem sociální evoluce. Příkladem může být otrokářství a nerovnoprávné postavení žen jako atribut dané a předchozí sociální entity.

V opačném směru předchozí úroveň a její sociální reprezentanti usilují zachovat zavedené sociální mechanizmy, společenské vztahy pod obalem designu nové nastupující společenské kvality. Příkladem může být klanová společnost Ázerbájdžánu a její klanoví představitelé. V komunistickém Sovětském svazu byl nejvyšším představitelem Ázerbájdžánu generál KGB a první tajemník Komunistické strany Ázerbájdžánu Hejdar Alijev, který podstatu klanové společnosti naplňoval s marxistickou ideologickou frazeologii. Po rozpadu Sovětského svazu a pádu marxistické ideologie se z prvního tajemníka komunistické strany stal prezident, který marxistický ideologický design vyměnil za frazeologii demokracie a tržní společnosti a provázanost s Ruskem za provázanost s mocenskými zájmy USA. Podle principů klanové společnosti, avšak zakrytými hrou na demokracii, Hejdar Alijev předal moc svému synovi, který se stal prezidentem a moc zůstala v rukách klanu.

Pokud sociální entita svým vývojem nedospěla k nové kvalitě, případné importované nové formy společenského života zůstanou jen povrchní fasádou, za níž je sociální život naplňován předchozími sociálními formami.

Vývoj neprobíhá ve všech rovinách a subsystémech rovnoměrně. Jednotlivé sociální entity lidstva, v podobě jednotlivých společností a jejích států jsou odlišně připravené na vznikání nové kvality.

Entity (státy, společnosti....) reprezentující překonanou kvalitu, které nejsou schopné transformace, působí destruktivně na procesy utváření sociální entity nové kvality. Jednak přímo destruují entity na trajektorii vývoje k nové kvalitě, jednak se snaží implementovat staré prvky, principy, mechanizmy do nových entit. Sociální entita nové kvality vzniká v procesu sváru s překonaným typem sociálna, s rizikem opakovaného zániku a opakovaného vznikání.

2. Ústavně právní, institucionální, formální, konkrétní podoba přírodně historického procesu. Touto podobou je Evropská unie, její legislativa, instituce. Člověk i sociální entita jsou definovány také svou historií, jsou strukturou i procesem. Evropská unie je konkrétní historická entita, produkt přírodně historického pohybu v rámci sociální evoluce. Vznikla a rozvíjí se v konkrétních historických podmínkách, které ji stimulují, definují i limitují. Zde jsou obecně proklamovány ideje demokracie, subsidiarity, národní suverenity, rovnoprávnosti států při rozhodování, sociálního státu, volného pohybu v Evropě bez hranic. To byly principy a ideje, které Čechy a Moravany přivedly do Evropské unie.

Na hranici druhé a třetí roviny je forma a procesy utváření institucí evropské integrace, způsob jakým Evropská unie dospěla k danému stavu.

3. Třetí rovina je nejvzdálenější podstatě přírodně historického pohybu a je nejbližší životu. Jedná se o reálné naplňování druhé roviny, tedy fungování institucí a dodržování legislativy a přijatých norem. V této rovině by měla vznikat evropská identita, evropanství a nadstavba sociálních norem. Narůstající kritika Evropské unie se týká této roviny. Kritika byrokracie a deficitu demokracie, jak se eufemisticky říká bruselské „(ne)demokracii" nemíří na principy a ideje Evropské unie, ale na jejich naplňování, resp. nenaplňování či deformování.

Bruselská demokracie

Západní společenství zdůvodňuje navenek ideologicky své vojenské agrese vůči jiným státům snahou zavést v těchto zemích demokracii a prosazovat lidská práva, zatímco nezávislí intelektuálové západu uvnitř euroatlantické civilizace již delší dobu mluví o současnosti jako o éře postdemokracie, mediokracie, ale mohli bychom mluvit také o kryptokracii, plutokracii a oligarchii.

V politice jde o zájmy a o moc tyto zájmy prosazovat. Politický systém charakterizuje způsob realizace, distribuce a regulace prosazovaní zájmů. Parlamentní demokracie a formální akty voleb jsou pouze nástrojem, nikoliv však cílem demokracie, tím je distribuce moci ve prospěch všech občanů a garance sociálně, ekonomicky a politicky spravedlivého rozhodování ve veřejném zájmu všemi občany. Podstatné tedy je kdo má moc rozhodovat, nikoliv z kolika kandidátů a stran může občan vybírat. A zde můžeme hledat podstatu proměny demokracie v „demokraturu". Volby mají být aktem ustavení, zrození moci, tedy její příčinou. V současnosti jsou však volby důsledkem působení mocenského uspořádání nezávislého na volbách. Moc je v současné západní společnosti distribuována prostřednictvím zcela jiných mechanizmů. Volby nerodí moc, ale moc rodí volby.

Těžko si lze představit, že by v „nejvyspělejší západní demokracii", v USA vyhrál v prezidentských volbách, ve volbách do senátu či do kongresu kandidát, který by neměl peníze na volební kampaň. Proto analýzy politologů, kteří sofistikovaně předpovídají pravděpodobného vítěze prezidentských voleb, lze jednoduše nahradit pohledem na volební konta kandidátů a finanční toky, směřující na tato konta Nejde pouze o to, že volební vítězství není výrazem kvality kandidáta a jeho programu, ale funkcí peněz. Peníze jsou projevem vůle skutečných nositelů moci za oponou. Kam až klesla demokracie v proměně na mediální cirkus ukazuje heslo, s kterým Barack Obama vyhrál volby: „Ano, my můžeme". Nulový obsah a emoce naděje. Ani tento mechanizmus distribuce moci však není fatální, protože zpravidla oba kandidáti jsou v USA ve službách stejné mocensko - ekonomické elity.

S parafrází tohoto hesla vyhrál s podporou americké marketingové agentury české volby Andrej Babiš. Ukazuje to, co dokázala mainstreamová média udělat s českou populací za jednu generaci ve směru její amerikanizace nebo vyjádřeno kategorií Františka Koukolíka, její debilizace.

Tak, jako ostatní sociální jevy, ani popsaný mechanizmus neplatí absolutně, občas se věci vymknou, a je třeba je následně napravovat. Příkladem je zvolení českým prezidentem Miloše Zemana. Připraveným kandidátem byl Jan Fischer a po náhlém a nečekaném propadu jeho volebních preferencí byla nastartována varianta Karel Schwarzenberg, jehož preference se v rozmezí pár týdnu znásobily, avšak navzdory úsilí a až křečovité snaze médií v souboji s Milošem Zemanem prohrál. Od okamžiku oznámení volebního vítězství byla spuštěna štvanice v čele s Českou televizí na odstranění Miloše Zemana z prezidentské funkce.

V tomto kontextu se vrší události, které by v normální společnosti nebyly možné a jsou výpovědí jak moc je česká společnost nemocná. První český prezident zvolený v přímé volbě nemůže ve veřejno-právní instituci placené občany, v Českém rozhlase, oslovit občany přímo, na živo, ale pokud by chtěl v Českém rozhlase hovořit k občanům musel by souhlasit se svou cenzurou.V další veřejno-právní instituci České televizi je cenzurován. To vše ve společnosti, jejíž elity kritizují předchozí systém za cenzuru a jako hlavní přednost současného politického systému uvádějí svobodu slova a absenci cenzury.

Na veřejném mítinku z prezidenta udělali pouťového panáka, do kterého se každý kdo chce trefuje vajíčkem, rajčetem, ale ani granát či molotovův koktejl nebyl vyloučen, jen na něj tentokrát nedošlo. Přítomní policisté nezkazili hru, naopak se do ní zapojili, poskakovali s deštníky a dělali zasažení „panáka" obtížnějším. Ani v komediích o policajtech s Lui de Funem jsem neviděl takové zesměšnění policajtů jaké zde v reálu provedli samotní policisté. Nejenže po této události nepodal demisi ani ministr vnitra, ani Policejní prezident, ale naopak Česká policie, Státní zastupitelství i magistrát Prahy se shodly, že nejenže nedošlo k žádnému trestnému činu, ale dokonce ani k přestupku. Opět má Česká republika v něčem primát, neexistuje druhá země, v níž se mohou volně házet předměty na prezidenta, a nejen na jednoho, prezidentů bylo pět, a je to považováno za normální.

Skupina, která se označuje za uměleckou a hledá jak na sebe upozornit, ukradla prezidentskou standartu a vyvěsila na Hradě trenýrky. Soudkyně neshledala na tomto chování nic, co by nebylo v pořádku. Velitel České policie na Hradě v živém televizním vysílání prohlásil, že necítí za takovouto ostrahu Hradu a prezidenta odpovědnost. Je tento člověk vůbec schopen cítit odpovědnost za cokoliv, má svědomí, říká mu něco kategorický imperativ? Jak může být člověk bez schopnosti cítit odpovědnost policistou a ještě dělat u policie kariéru? U České policie zřejmě ano, evidentně splňuje jiná kritéria.

Okamžitě po udělení státních vyznamenání 28.10.2015 se rozjela propagandistická diskreditační kampaň, s Českou televizí v čele. Již den poté v Hyde Parku redaktor tlačil, vycházeje z údajných dotazů diváků, přizvané vyznamenané k negativním odsudkům prezidenta. Představitel římsko katolické církve biskup František Radkovský se překvapivě distancoval a ohradil proti způsobu vedení a úrovni debaty, kterou lze charakterizovat jako nechutnou a trapnou. Po tomto pořadu si mohl divák povzdechnout: „Bože jak hluboko klesla (Česká televize).

Potlačení demokratických procesů a mechanizmů

To byl příklad, jak se provádí korektura, když se politický proces v reálu odchýlí od scénáře mocných za oponou.

Evropský integrační proces začínal s určitou vizí, idejemi a hodnotami, jejichž realizací se postupně přes přechodné útvary rodila Evropská unie. Myšlenka sjednocování Evropy nevznikla teprve ve 20.století, i Češi v osobě krále Jiřího z Poděbrad již v 15. století vnášeli do politického diskurzu myšlenku sjednocování Evropy. Za zrodem Evropské unie nestála jen vize a směrování do budoucnosti, ale také minulost, reflexe tragické historie Evropy ve 20.století. Pro Čechy se stala Evropská unie živým útvarem v devadesátých letech. V zapojení do Evropské unie Češi hledali omezení moci a vlivu tehdy vznikajících elit, spojujících politiku a organizovaný zločin.

Rozšiřující se Evropská unie se v devadesátých letech kandidátským zemím předváděla jako nevěsta před svatbou. Po začlenění do Evropské unie čím dále více vidíme proměnu Evropské unie v něco jiného, než co nás vlákalo ke členství. Především postupuje eroze demokracie, nazývaná deficit demokracie EU. O přijetí ústavy EU se rozhodovalo v národních referendech a vzápětí po tom, co v několika zemích ústava nebyla přijata, bruselské elity rozhodly, že lid je nespolehlivý článek v jejich způsobu vládnutí a schválení předělané ústavy pod názvem Lisabonská smlouva již evropským národům nesvěřily. Lisabonskou smlouvu schvalovaly parlamenty členských zemí, které jak známo jsou tvořeny kompetentními lidmi. Jejich kompetence spočívá v umění udržet se ve funkcích, rozumí i symbolické korupci a symbolickému vydírání. Znají svůj zájem a disponují "gyroskopem" Davida Riesmana, který jim přesně určí jak se chovat ve vlastním zájmu. Protistrana disponuje institucemi, mechanizmy a specialisty k prosazení toho správného názoru. V Česku jsme to mohli sledovat po odmítnutí prezidenta Václava Klause podepsat Lisabonskou smlouvu. Do veřejného a mediálního prostoru nastoupila „komanda", která řešila „správný" názor prezidenta. Inovací byl nástup psychiatrické „bojůvky", která usilovala o prohlášení prezidenta za duševně nemocného a v důsledku psychické choroby neschopného vykonávat úřad. V současnosti v imigrantské krizi a způsobu jejího řešení Evropskou unii s vyšachováním středoevropských zemí z rozhodování, je jasné, kdo měl při přijímaní Lisabonské smlouvy pravdu a kdo by se měl odebrat na psychiatrické léčení. Známé dilema, kdo bude hlídat hlídače se rozšiřuje o problém, kdo bude léčit psychiatry.

O stavu Evropské unie a o trendech jejího vývoj vypovídají jednotlivé události, fakta sociální jevy, jejichž analýzou můžeme poodhalit rozpor mezi deklarovanou realitou a skutečností.

Posledním zvoleným předsedou EK je J.- C.Juncker, bývalý ministerský předseda Lucemburska s podobným vztahem k alkoholu jako má Miroslav Kalousek. Je známý také tím, že v Lucembursku vytvářel daňové ráje pro nadnárodní korporace. Dělal tedy to, proti čemu Evropská unie verbálně tak brojí. Jak je možné, že člověk s tolika zápornými předpoklady může stanout v čele Evropské komise? Vysvětlení je jednoduché, byl vybrán na základě jiných kriterií, jiných předpokladů. Svým chováním na hraně či za hranou zákona ve prospěch nadnárodních korporací a kapitálu prokázal svou prospěšnost. Příslušnost k určité partě elity mu byla potvrzena funkcí guvernéra Světové banky. V osobě J.-C.Junckera nacházíme dokonalou personifikaci propojení politiky a finančního kapitálu bank a nadřazenost bank nad politikou. Banky a finanční kapitál rozhodují o politice, včetně jejího personálního obsazení a ne naopak. Co v tomto případě překvapuje je otevřenost s jakou kapitál prosazuje své zájmy. Na rozdíl od skrytého prosazování zájmů dříve, zde se ukazuje kapitál a politika v nedbalkách intimního objetí. Tato otevřenost je výrazem cynismu a také přesvědčení, že politiku mají pevně v rukách a občany evropských zemí ovládají prostřednictvím médií.

Tak jako v minulosti byl kolonializmus evropských zemí zahalen do hávu šíření křesťanství, tak současné vojenské agrese západních států se konají pod rouškou šíření demokracie. O jakou demokracii se však jedná? Západní státníci se vyjadřují zda je pro ně syrský prezident Bašár al-Asád přijatelný či nepřijatelný. Pokud byli někdy demokraté, tak politická kariéra je posunula někam jinam. Přeci demokratické je, zda politik je přijatelný pro občany své země, kteří svou vůli vyjádří ve volbách a ne pro politiky cizích států.

O stejném stavu evropské demokracie, ale jiným způsobem, vypovídá chování německé kancléřsky Angely Merkelové. Podle žádného dokumentu Evropské unie nemá představitel žádného státu právo jednat za Evropskou komisi, tím méně za Evropskou unii. Toto právo mají orgány Evropské komise a jejich představitelé. Angela Merkelová, někdy s přizváním francouzského presidenta, vystupuje v jednáních na mezinárodní úrovni, sice někdy pod hlavičkou zastupování Německa, avšak v zápětí vyžaduje od členských států Evropské unie, aby akceptovaly výsledky jejích jednání. Můžeme slyšet, že je to proto, že Německo je nejsilnější stát. Ovšem s tímto argumentem ztrácí celá Evropská unie smysl a neproklamovaný cíl celé Evropské unie, poevropštit Německo se mění v černou můru poněmčení Evropy a její ovládnutí, na rozdíl od Hitlera bez války.

Ovšem chování Angely Merkelové vyvolává otazníky i v rámci vnitroněmecké politiky. Ani její blízcí spolupracovníci nejsou schopni předvídat její další kroky, proměny jejích názorů a stanovisek. Ztrácí schopnost zpětné vazby a vytváření a sdílení politiky s dalšími lidmi, což je nezbytný předpoklad demokratické politiky. Angela Merkelová svým chováním připomíná spíše císařovnu či führera než demokratickou političku. Politické chování Angely Merkelové je natolik nepochopitelné, že vyvolává spekulace o jeho příčinách, přičemž nejčastěji je uváděno její vydírání na základě materiálů získaných z jejích odposlechů.

Naopak evropští politici, kteří mají mandát k jednání jménem Evropské unie buď při jednáních chybí nebo je jejich jednání bezvýrazné a bez výsledku. O úrovni chování evropských politiků svědčí záběry na internetu z mezinárodních jednáních, na nichž J.- C.Juncker střídavě politiky líbá a fackuje, vysvětlením může být opilost či infantilita.

Vznik krizové situace či problému v Evropské unii vystavuje evropskou demokracii zkoušce. Pod jejím tlakem jako fotografie ve vývojce se vykresluje evropská skutečnost bez závoje proklamací a propagandy.

Když některé země odmítly kvóty pro přijímaní uprchlíků, z Rakouska, Německa i ze samotného Brusely zazněly hlasy politiků o zrušení dotací pro země, které mají k problému odlišný názor. Předseda frakce Strany evropských socialistů v evropském parlamentu Gianni Pittella předložil návrh na vyloučení slovenské politické strany Smer – sociální demokracie ze svých řad. V Československu od dob T.G.Masaryka víme, že demokracie je diskuse a také víme, že prosazování jediného správného názoru pomocí sankcí a represí charakterizuje totalitní politický systém.

Hrozba imploze

Prvořadým problémem současné západní civilizace jsou politici. Vedle deficitu demokracie stále kritičtěji evropská veřejnost vnímá evropské, ale také národní politiky. Na politice ve vztahu k Řecku, Ukrajině a migrační krizi a na důsledcích této politiky vidíme žalostnou úroveň unijních a národních politiků. Zvláště imigrační krize obnažila v plné nahotě jejich nekompetentnost a neschopnost. Čtenáři Literárních novin (11/ 2015) se mohli seznámit s hodnocením politiků Caroline Galactérosovou publikovaný v Le Figaro. Caroline Galactérosová v článků říká: „Co se týče západního ´politika´, tak ten existuje. Nemá nic společného se státníkem. Naši politici si rochní v ´normálnosti´ jako v jakémsi divotvorném bahnu. Zbyli jen obyčejní politici, kteří se třesou před přímou demokracií i obyčejným hlasováním svých spoluobčanů, rozhněvaných nemohoucností těch nahoře".

Evropští občané mají pochybnosti o oprávněnosti označování národních a evropských politiků, vzhledem k jejich kvalitám, pojmem politická elita. V hovorovém jazyce se za elitu považují vzdělaní lidé nejvyšších morálních a duchovních kvalit. V sociologickém významu představuje elitu v každé skupině, profesi atd. špička na vrcholu pyramidy, přičemž kriteriem hodnocení je znak, který skupinu definuje. Existuje tedy i elita např. mezi zločinci, tenisty atd.

Je tradičním názorem, že politici by měli být ti nejschopnější a nejkvalitnější. Jak se s tímto názorem srovnává kritický názor na politiky a současně jejich řazení pod politickou elitu? K sociálním mechanizmům patří vítězství nejkompetentnějších jedinců v konkurenční soutěži. Ovšem součástí těchto mechanizmů jsou znaky a kritéria, podle kterých se soutěží. A součástí evropské politické soutěže nejsou znaky, které naplňují kompetence pro veřejnou službu, pro realizaci národní a evropské demokracie. Znaky, které definují v Evropě politickou soutěž jsou předpoklady pro realizaci zájmů nadnárodních korporací a bankovního kapitálu. Takže politická elita v Evropě je elitou ve smyslu realizace zájmů nadnárodních korporací a bankovního kapitálu. Ilustrací může být obsah a způsob přijímání smlouvy TTIP.

Je s podivem, že Evropská unie řeší tvar banánů a okurek ale nezabývá se kvalitou těch, kteří na vrcholu mocenské pyramidy rozhodují o osudech Evropy. Bez hledání a nalezení nových způsobů jejich výběru, kontroly a mechanizmů odvolávání nemá Evropská unie šanci přežít. Největším rizikem pro existenci Evropské unie jsou její politici a bruselští úředníci, zkorumpovaní nezáslužnými příjmy, plynoucími volným tokem z jednotlivých států. Jejich základním zájmem je ochránit tok těchto peněz na své účty. Ve své aroganci a pocitu výjimečnosti dospěli k přesvědčení, že evropská populace je zde pro ně a ne oni pro Evropany.

V lidských dějinách se opakovaně řeší otázka, jaký má pro společnost význam osobnost. Známa je polemika na toto téma na přelomu 19. a 20. století G.Plechanova a V.I. Lenina. Na příkladu Československa můžeme vidět rozdíl v průběhu a výsledku událostí na níž se podílí osobnost a naopak. Zatímco za vznikem Československa je geniální osobnost T.G.Masaryka, za tragickým vyústěním událostí v roce 1968 a 1989 je absence výrazné politické osobnosti. V současnosti se můžeme po Evropě rozhlížet sebepozorněji a přesto žádnou osobnost mezi politiky neuvidíme. Čím to je? Není to snad také tzv.normou politické korektnosti, která na politické kolbiště nevpustí nikoho, kdo ještě dokáže myslet a říká vlastní názory? Vždyť i v českém prostředí je politik s vlastními, odchylujícími se názory a myšlenkami mediálně okřikován s argumenty, že to bude negativně vnímáno v zahraničí. Naopak i po smrti je dáván za vzor Václav Havel, s kterým se výborně spolupracovalo Madeleine Albrightové, protože jak řekla v České televizi, zatelefonuje mu co má udělat a on to udělá.

V Čechách i v Evropě jsou dehonestování všichni, kdo se vyjadřují kriticky k jednotlivým jevům a politikům EU, přičemž je jim vyčítáno, že ohrožují existenci Evropské unie. Ve skutečnosti je tomu naopak, evropská nomenklatura potlačuje všechny mechanizmy zpětné vazby a zavírá oči před skutečností. Hrozbou pro evropskou integraci v současné formě Evropské unie je tato nomenklatura bruselské byrokracie a evropských politiků, kteří stále méně vnímají realitu a nereagují na ní a na místo ní vytvářejí prostřednictvím sociálního inženýrství umělou realitu. Z evropských politiků a úředníků se stává vlastní třída dle vymezení jugoslávského sociologa Milava Djilase. Její příslušníci mají své třídní zájmy a dokážou velmi rychle a účinně vstřebávat další účastníky hry s nulovým výsledkem, v níž vyhrává bruselská třída na úkor Evropy.

Politika bruselské třídy či nomenklatury neustále zvyšuje pravděpodobnost zániku prvního experimentu evropské integrace. Sociální evoluce má však čas, a první pokus se obvykle nepodaří. Rozlišujme však mezi přirozeným a správným procesem evropské integrace a jejím nevydařeným prvním pokusem - Evropskou unií.

Autor statě je sociolog a vysokoškolský pedagog.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.