„Demokratické revoluce“ s korupčními oligarchy a neofašistickými skupinami na špici, boj proti islamistickému terorismu po boku jeho sponzorů, islamistických diktatur i těch, kteří k nim směřují. „Extrémní levice“, která uspořádá lidové referendum na podporu vlastní pozice při jednání s nadnárodním kapitálem, aby dva dny po jeho pozitivním výsledku podepsala vše, co protistrana požaduje. A nejčerstvěji socialistický prezident přenechávající dobrovolně pole pravicovému rivalovi, aby údajně zabránil vítězství extremismu. I tak se dá rétoricky zabalit skutečnost, že ve stranickém krámu není co nabídnout. Prakticky to vypadalo takto.

V několika regionech stáhli socialisté z volebního klání vlastní kandidáty s doporučením hlasovat pro Sarkozyho Republikány, aby se tak zabránilo nástupu Front National (FN) k moci. To se v regionech sice povedlo, nicméně věcně viděno je otázkou, zda fakt, že FN dostala tolik hlasů jako ještě nikdy v historii – volilo ji přes 6 milionů Francouzů – lze považovat za její porážku. Ale co obecně prozrazuje tato logika, ve které se „umírněná“ levice v boji proti „extrémní pravici“ nechá zastupovat „umírněnou“ pravicí, která je v praxi pravicovější než pravice „extrémní“?

Zábavnější exit levice z politických dějin Evropy si nedokázal představit snad ani ten nejzavilejší pravičák se smyslem pro polit­fiction. Bizarní na této politické šarádě je totiž následující: FN je tak extrémně doprava, že odmítá diktát Wall Streetu, „volný trh bez hranic a omezení“ v režii bruselského centralismu, TTIP a dokonce i neokoloniální války mateřské země. Tedy body, které dříve patřily ke standardnímu programovému vybavení socialistických a sociálně demokratických stran. Nyní zbývá jediné: verbální levice by měla vysvětlit občanům a především bývalým voličům svou historickou transformaci od tvořitelky dějin k obstarávači parlamentních většin pro pravicovou politiku.