Budiž podtrženo: mrtvých a zmrzačených civilistů, obyčejných lidí z ulice, nikoliv potentátů, kteří drží prst na válečné spoušti a stále častěji ji mačkají. A co víc – dojemné smuteční rituály transatlantické elity post mortem platí exkluzivně výhradně Evropanům, za mrtvé Libyjce, Syřany, Iráčany a jiné nezápadní oběti džihádistického jara se smuteční tryzny nedrží.

Nejde přitom o sice banální, nicméně mediálně průrazná loga typu „Je suis XY“, ale o realitu stojící za prolhanou pseudomorálkou smutnících euro­vůdců. Jestliže Paříž a Nice k něčemu skutečně vyzývají, potom k otázce, co islamistickému teroru v Evropě předcházelo. I všeobecně známá fakta je někdy nutné připomenout.

Tak třeba dnes již z módy vyšlá Al Kajda, která americkým stratégům nejprve posloužila v Afghánistánu proti Sovětům a v Bosně ranně devadesátých let proti jugoslávské Federaci. Dokud džihadistická internacionála podřezávala krky Srbům, bylo všechno okay a mohla se těšit ze sice neoficiální, zato velmi účinné všeobecné podpory „svobodného světa“. Historie se opakovala v bleděmodrém v Kosovu, takže díky „demokratizaci“ bývalé Jugoslávie partnerským kolektivem USA­NATO­EU­Saúdská Arábie dnes máme na evropském kontinentu, konkrétně na Balkáně, hned několik kvazi států, ze kterých se rekrutuje evropský džihád v Sýrii a Iráku.