Pro tentokrát zkusím nabídnout jeden pohled, o němž se téměř vůbec nemluví, a přitom je naprosto nepochybně jedním z kořenů celé kauzy. A to je fenomén autorských práv.  

O tom, že internetové sdílení digitálních obsahů – hudby či filmů – poškozuje hmotný zájem autorů těchto děl, není třeba polemizovat. Autor napíše skladbu či scénář, někdo tento autorský vklad převede do podoby písně či filmu, někdo další zaplatí produkci jednoho či druhého a předá výsledek do prodejní sítě. Nejpozději v okamžiku, kdy z prodejny vypadne první digitální disk, se najde někdo další, kdo digitální obsah z disku pověsí na internet, odkud si jej mohou stáhnout zástupy zájemců, kteří tím pádem nepůjdou utratit své peníze do obchodu či do kina. Ztrátu tak mají nejen ony démonizované velkofirmy ze zábavního průmyslu, ale i autoři. Důležité je ptát se, jak velká je to ztráta a není-li náhodou vykompenzována nějakým jiným, a možná větším ziskem.  

Autor se na obratu svého díla podílí v průměru 10%. Dalších 40% spolkne distribuce a cca polovina celé sumy zůstane producentovi. Z toho je patrné, jaký je poměr mezi škodou, která sdílením na internetu vzniká autorovi, a kolik vydavateli. A je také dobře vidět, jak pokřivený je ten početní vztah mezi autorem díla a tím, kdo jej pouze takříkajíc materializuje a zprostředkuje vzdáleným příjemcům. Jestli je někým autor primárně okrádán, pak jsou to právě vydavatelské firmy. Není pak divu, že nemalá řada umělců už svěřuje svá díla výhradně internetu – buď zdarma – jako propagaci pro své další, třeba koncertní aktivity, což je onen zmíněný vedlejší přínos, nebo prostřednictvím placených serverů, jejichž ceny se ovšem pohybují na úrovni zlomku cen vydavatelských a krámských. Digitální technologie znamená, že autor přestává vydavatele potřebovat. Může být pro svého posluchače bezprostředním partnerem.  

To platí u většiny hudební produkce. U filmu je to složitější, protože film je výrobně drahý, většinou si jej nelze vyrobit podomácku vlastnoručně, i když i takové věci se dějí, viz např. nové filmy Jana Němce. Ale i u filmu platí, že nepoměr mezi zisky producenta a autora jsou nemravné a autora poškozující.  

A k tomu – zejména v našich podmínkách – přistupuje další nemravnost v podobě tzv. kolektivních správců autorských práv. Příkladně Ochranný svaz autorský, OSA, vybírá podle zákona, který si vylobboval u politiků, peníze i za autory, které nezastupuje. Tyto peníze si pak rozdělují autoři zastupovaní Osou. Což těžko lze považovat za něco jiného, než za zpronevěru, i když posvěcenou zákonem.  

Nejkratší sirku si ovšem vytahují samotní prodejci, majitelé music a dvd shopů. Absurdní kartelové chování výrobců, kteří nastavili pro spotřebitele nepřijatelně vysoké ceny, mělo za následek, že bezplatné stahování z internetu se během krátké doby stalo nevídaně masovým jevem. Stahuje si dnes doslova každý. A není to generační záležitost – znám důchodce, kteří si stahují dechovku. To je ovšem pro prodejny hudby a filmů likvidační. Prodejci by se ale neměli zlobit na ty, kdo si stahují, nýbrž na ty, kteří je k tomu donutili. Je to jako v tom úsloví: když se naštveš na Boha, nezabíjej kostelníka. Skutečným nepřítelem zábavního průmyslu, autorů, prodejců a konzumentů, je samotný zábavní průmysl. Kartel velkoproducentů, kteří odmítají přijmout, že digitalizace přinesla paradigmatickou změnu do našich životů i jejich byznysu, a chtějí-li obstát, musí se tomu přizpůsobit. Oni místo toho poroučejí větru dešti, snaží se vrátit čas o dvacet let, a za tím účelem vymýšlejí a prosazují legislativní paskvily typu ACTA, v jejichž důsledku mají být omezovány nejen neprávní aktivity, ale základní práva a svobody lidí. A to přestává všechna legrace. Jestli se někdo pověrčivě bojí letopočtu 2012, pak se možná dočkáme, že tento rok přinese digitální válku, po níž už nic nebude tak, jak bývalo. Pak bude možná pozdě na to ptát se: kdo za to může?