Jak víme z čítanek, v jednotlivých zemích císařství docházelo k probouzení národnostně emancipujících se hnutí (nejen nás Svatováclavský výbor, ale také Jelačičovo hnutí v Chorvatsku či Kossuthova republika v Maďarsku). Paralelně s tím procházel vývojem také živel německý. V té době ještě rozdrobené a necelistvé Německo (formálně sloučené do tzv. Německého spolku) si různými způsoby chtělo vydobýt význam dominující evropské síly, a byť to tak v té době ještě nikdo nenazýval, o nic jiného jít nemohlo. Byla vyhlášena ústava a spolu s ní ustavena německá konstituční monarchie. Sice k jejímu skutečnému startu ještě byla dlouhá dějinná cesta (Vilém I. byl provolán německým císařem až v roce 1871), sjednocovací a hegemonistické snahy Německa zde našly první opravdu významný otisk.

Zajímavé bylo, že se v obdobné době založený Rakouský říšský sněm (po pádu Metternicha) s oním německým, podle místa vzniku nazvaným Franfurtským sněmem, přetahovali o přízeň a účast zástupů z řad české inteligence. Většina (vedená Palackým) Frankfurtský sněm odmítla s poukazem na to, že frankfurtský sněm prosazuje velkoněmeckou myšlenku, jež by mohla znamenat oslabení českého národního hnutí. To ovšem neznamená, že se nenašli mnozí čeští (jak se hezky česky říká: renegáti), kteří vlezli do pangermánského společenství, bezpochyby s perspektivou budoucí účasti jejich benefitech.

Proti takovým a pro zachování maximální snahy o udržení české (a slovanské) identity vystupoval hojně český novinář Karel Havlíček (krátce též člen rakouského říšského sněmu; jak dopadl později, snad ještě víme ze školy). Havlíček psal tehdy do Národních novin a šlo velmi často spíše o politická provolání, než standardní žurnalistiku. Když jsem si otevřel jeho článek Naše politika z roku 1848, přeběhl mi po zádech mráz. Vzpomněl jsem si, jak na přelomu milénia pobíhaly (a namnoze dosud pobíhají) po české politické scéně podivné postavy typu Tomáše Halíka, Cyrila Svobody, Bohumila Doležala, Petra Pitharta a podobných a plédovaly velice hlučně na všech úrovních, včetně té parlamentní, za zrušení Benešových dekretů, navrácení sudetských majetků vysídleným nacistům, jejichž potomci se sdružují pod maršálskou holí Berndta Posselta (jehož sice dost nekorektně, ale přesně nazval svého času Miloš Zeman „Hitlerem po výkrmu“). Co se vlastně za těch 150 a více let změnilo? Ambice nejsilnějšího západního souseda nacházejí průmět v pokusu (zatím nikoli deklaratorně, ale již fakticky) proměnit Evropskou unii ve „Čtvrtou říši“, Německo nehodlá ani o píď ustupovat před těmi, které formálně nazývá bratry (v triku EU), ale jde de facto o ovládnutí celého kontinentu pod jednou vlajkou, což je dobře vidět na turbulentních vztazích Německa vůči Francii, Polsku, Itálii, Maďarsku a dalším. A kdybychom neměli v tomto ohledu tak slabošskou vládu, možná bychom té cti stát v šiku se jmenovanými, dosáhli rovněž.

Vybrali jsme tedy dnes historický dokument, Havlíčkův text vyjadřující v zásadě velice podobné věci, jaké prožíváme i my dnes a už vlastně po celá polistopadová desetiletí.

(Je snad zbytečné dodávat, že text ponecháváme v původním znění, tedy včetně mezitím mnohokrát modernizovaných archaických vyjádření či gramatických úzů.)