Takové se nečtou nejsnadněji, ale mohou někdy poskytnout hlubší odpovědi na otázky, jež si klademe. A když překonáte přirozený apriorní odpor k všudypřítomné – avšak nezbytné – abstrakci filosofického myšlení, můžete prožít dobrodružství, v němž slova „souhlas“ či „nesouhlas s autorem“ pozbudou smyslu. To dobrodružství spočívá prostě v tom, že autor přiměl k přemýšlení vás samé. A hledáte-li porozumění tomu, co se děje, pak je to jediná nebo aspoň nejpřímější cesta.
Zygmunt Bauman (1925-2017) prožil život plný paradoxů. Podobně paradoxy napěchované se jeví i jeho dílo. Nicméně patří k těm myslitelům, k nimž má smysl se vracet – když pro nic jiného, tak pro analogie, pro osvědčení toho, že všechno už tu někdy v nějaké podobě bylo, pro objasnění, proč se některé věci stávají právě tak a ne jinak a tehdy a ne jindy.
Narodil se v Poznani v roce 1925 v polské židovské rodině. Po okupaci Polska nacistickým Německem uprchl do Sovětského svazu. Později sloužil v První armádě polského vojska (Pierwsza Armia Wojska Polskiego - 1AWP), která byla kontrolována Sověty. Zúčastnil se bojů o Kołobrzeg a o Berlín. V 1AWP působil jako politický důstojník. Podle prohlášení polského Ústavu národní paměti, které bylo uveřejněno v květnu 2006 v konzervativním časopise Ozon, působil Bauman v letech 1945 až 1953 ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeństwa Wewnętrznego - KBW), které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických, ukrajinských a německých podzemních hnutí. Podle tohoto zdroje prý Bauman vynikl jako velitel jednotky, která zatkla velký počet protikomunistických bojovníků, a byl za to vyznamenán polským Válečným křížem v roce 1950. V KBW dosáhl Bauman hodnosti rovnající se majorovi, ale v roce 1953 byl propuštěn za to, že se jeho otec pokusil emigrovat do Izraele. To vedlo k vážným nedorozuměním mezi otcem a synem, který nejen nesdílel otcovo nadšení pro sionismus, ale byl doslova zatvrzelým anti-sionistou.
Po skončení 2. světové války ovšem také začal studovat sociologii na varšavské Akademii sociálních věd, později přešel na studia filosofie, protože sociologie byla mezitím zrušena jako buržoazní obor. Po ukončení studia nastoupil na Varšavskou univerzitu, kde byl zaměstnán až do roku 1968. Během svého pobytu na London School of Economics sepsal vyčerpávající studii na téma anglického socialistického hnutí. Byla to jeho první závažná práce, která vyšla polsky v roce 1959 a anglicky v roce 1972.
Zpočátku měl Bauman blízko k oficiální marxistické doktríně. Později se však stal pod vlivem prací Antonia Gramsciho a Georga Simmela kritikem komunistické politické praxe. Pro tento svůj postoj k režimu nebyl jmenován profesorem. Vystaven sílícímu politickému tlaku a antisemitské kampani vedené populistickým ministrem Mieczysławem Moczarem vystoupil v lednu 1968 z Polské sjednocené dělnické strany a ještě v témže roce odešel do emigrace stejně tak jako mnoho jiných intelektuálů, kteří upadli v nemilost komunistického režimu a byli během antisemitských čistek v březnu 1968 donuceni emigrovat. Bauman odešel učit sociologii nejprve do Izraele na telavivskou univerzitu a později do Anglie na univerzitu v Leedsu. Tam také získal titul profesora sociologie. A tam také loni zemřel.
Za Baumanův hlavní odborný přínos je považována analýza tzv. ambivalence modernity a jeho výklad holocaustu. Ve svých, zejména pozdních dílech reflektoval stav společnosti a snažil se zachytit zásadní společenské proměny 20. století. Moderní dobu propojil s holocaustem a poukázal na fenomén všudypřítomné protikladnosti prostupující celou modernitou (v knihách Modernity and the Holocaust (1989) a Modernity and Ambivalence (1991).
Dále se věnoval zejména analýze současné doby, postmoderní společnosti a postavení člověka v ní, globalizaci a jejím důsledkům. Snažil se o reinterpretaci některých sociologických fenoménů, pozornost věnoval například prostoru a vnímání času, vztahu práce a spotřeby, řádu a chaosu, smrti a tělesnosti. Třemi významnými publikacemi k těmto tématům jsou Globalization: The Human Consequences (1998, česky jako Globalizace: důsledky pro člověka r. 1999), Liquid Modernity (2000, česky jako Tekutá modernost r. 2002) a The Individualized Society (1999, česky jako Individualizovaná společnost r. 2004). Na ně navázala ještě Liquid Times: Living in an Age of Uncertainty (2007, česky jako Tekuté časy: Život ve věku nejistoty r. 2008).
Knížka Úvahy o postmoderni době, z níž přinášíme několik typických ukázek Baumanova myšlení, existuje pouze v češtině, sestavil ji – spolu s překladatelem Miroslavem Petruskem sám Zygmunt Bauman z různých textů. Dotýká se v ní spojitostí typických rysů současné doby – globalizované, „tekuté“, někdo dokonce říká už i post-postmoderní – s oblastí etiky, psychologie, vzorců lidského jednání, kultury, vědy… Naše ukázky pocházejí hned z úvodního textu Spor o postmodernitu. Pokud totiž chceme tento pojem pochopit – alespoň Baumanovou optikou – je to onen příslovečný Adam, od něhož se vše odvíjí.
První půdorys Baumanovy úvahy o postmoderně je dimenze času:
„Tento svět je projektem ve stavu realizace, to znamená, že je situován v čase, který je současně časem kumulativním, orientovaným i finálním — pouze v takovém čase je myslitelné projektování a projekty. Čas je kumulativní, což znamená, že to, co v něm probíhá, nezaniká, zůstává a ovlivňuje to, co má teprve započít. Omezuje přitom soubor událostí, k nimž může dojít. Jinými slovy, události v tomto čase jsou ,reálné´ v tom smyslu, že spojují předem to, co ještě nenastalo. V takovém čase je možné postupovat konsekventně. Je možné plánovat, rozkládat plán do stadií, budoval velké věci po částech. V takovém čase je také možné se na to, co proběhlo nebo probíhá, dívat jako na příčky žebříku, který dosahuje k ještě nedostavěnému poschodí. Nebo jako na divadelní zkoušku, která je nutné méně dokonalá než vlastní premiéra, Anebo jako na předehru k tomu, co se bude dále hrát, a tedy jako na výtvor, jehož melodická krása se vyjeví a zablýskne teprve v áriích a sborech opery samotné. To, co se událo, je pouze matnou předtuchou, matným zkušebním otiskem toho, co teprve přijde.
Čas, v němž je moderní svět situován, je také, opakujeme, orientovaným a finálním časem. Orientovaný znamená, že ontologické rozdíly mezi minulostí a budoucností jsou v něm ostré a nedvojznačné, minulost je modalitou celkové určitosti a nutnosti a budoucnost je pak modalitou neúplné určitosti a svobody. Komunikace s minulostí i s budoucností je monologická, je jednosměrná, ale směry jsou zcela opačné. Tento čas je i časem finálním, to znamená, že směřuje k jakémusi cílovému stavu, cílovému bodu (ke „konci dějin“, k okamžiku, za nímž již čas nebude sekvencí kvalitativně rozrůzněných stavů). Je to tedy nejen čas, v němž je projektování možné, ale také čas, který je sám o sobě projektem, který vede k něčemu jinému, než co v dané chvíli existuje — a to pouze proto, aby se dospělo do stavu, který zůstane již neměnné sám sebou. Moderní čas je tedy příhodný nejen pro projektování, ale i pro vizi dokonalosti, čili takového stavu (jak jej pro moderní epochu jednou provždy vymezil Leon Battista Alberti), k němuž již nelze nic dodat a z něhož nelze nic ubrat, aniž by to vedlo ke zhoršení stavu věcí, protože každá změna může být jen změnou k horšímu. Pokud byl tedy lidský svět předmětem administrativních opatření a péče, oblastí, v níž platily pevně stanovené zákonitosti, organizovaly se všechny vize lidského světa kolem kategorií celku, spojitosti a kumulativního a orientovaného času.
Právě toto se má na mysli, když se dnes při pohledu zpět mluví o modernitě jako o „projektu". Není vůbec samozřejmé, že by — zajata do svých každodenních starostí a potýkající se s běžnými trápeními — modernita sama osobě takto smýšlela: potíž je v tom, že modernita byla jedinou civilizací, o níž je možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako o „projektu". A možná právě proto, jak to shrnul Jean-Francois Lyotard, plynul moderní život v neustálém napětí mezi provinční zaostalostí a neprůhledností aktuálního stavu na straně jedné a všeobecností, vědomým sebeutvářením a průhledností stavu budoucího, stavu, který měl (ba musel!) přijít a který každá aktuální chvíle připravovala. Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé a nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Potud, pokud „dnes" existovalo ve jménu budoucnosti, nebylo v něm místa pro ,experimentum erasis´ (křížový experiment — experiment základního významu, kteří má potvrdit jednu a vyvrátit druhou ze dvou vzájemně si konkurujících hypotéz) který by navždy prokázal planost a lichost této naděje. Falešným, ale nesmírně účinným argumentem pro budoucnost, která přijde, byly vady přítomnosti, která jest.“
Proč dnes nemluvíme o době jako o ,projektu´?
„Snad největší a co do důsledků nejvýznamnější odlišnost naší doby spočívá v tom, že nejen nemyslí, ale ani nemůže o sobě myslet jako o ,projektu´. Chtělo by se říci, že nejcharakterističtějším rysem našeho časuje náhlá popularita plurálu — frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle, v plurálu, ta substantiva, jež se kdysi objevovala jen v čísle jednotném, v singuláru... Dnes žijeme projekty, nikoliv projektem. Projektování a úsilí potřebné k realizaci projektu podlehlo privatizaci, deregulaci a fragmentarizaci. Jsme stejně jako dříve zaměstnáni řešením problémů a obstaráváním, ale ani tyto naše činnosti, ať už vykonávané v osamocenosti nebo ve skupině, ani samotné věci a problémy, jichž se týkají, se neskládají v celek, a navíc, což je nejdůležitější, není mezi nimi ,problém problémů´, meta-problém, ,problém, jak skončit s problémy´, jak zařídit zařizování věcí jednou provždy. Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude úplně jiný než dnešek, stále častěji slyšíme, že ,dějiny došly ke svému konci´, což znamená právě jen to, že nedoufáme v to, že by se budoucnost měla zásadně lišit od toho, co je dnes. Postmodernita je vlastně pouze totéž, co zánik projektu — super-projektu, takového projektu, který nezná plurál.“
Jak k tomu došlo?
„Zajisté se na tom podílelo mnoho příčin, respektive, o odpověď na tuto otázku je možné se pokusit z několika různých hledisek.
Především — univerzalita projektu vyžaduje moc, jež má univerzální ambice. Takovou moc dnes jaksi není nikde vidět. Rozklad a ochablost státní moci se den ze dne prohlubuje. Péče o ustavení a udržení umělého řádu, opřeného o zákonodárství a státní monopol donucovacích prostředku, o loajalitu obyvatel a o normování jejich chování, dnes není ani naléhavá, ani nutná — jako byla nebo se zdála být nutná ve vstupní fázi procesu „modernizace“, kdy bylo třeba zaplnit normativní prázdnotu, jež zůstala po rozvrácených lokálních společenstvích, po rozrušených mechanismech sousedské kontroly a zesměšněných tradicích. Pravidelnost lidských činů, udržování a opakování rutiny života a soužití se dnes skvěle obejde bez dotěrného zasahování státu. S potřebami, jejichž uspokojování kdysi vyžadovalo pracné utváření konsensu za pomoci zastrašování a indoktrinace, si dnes dobře poradí trh, který se nebojí ničeho více než podobnosti či jednotnosti zálib, vkusů a přesvědčení. Namísto normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta. Namísto ideové indoktrinace nastoupila reklama. Namísto legitimizace moci nastoupila masová média. Kdo má dost síly na to, aby takový projekt vzal na svá bedra? A proč by to vlastně měl činit?“
Dějiny už nejsou vlastnictvím Západu.
„Již minuly časy, kdy Západ, kolébka modernity, mohl — podoben Kolumbovi vstupujícímu na půdu jím objeveného kontinentu — pokládat zbytek světa za prázdný prostor, prakticky ještě neobydlený a neobhospodarovaný— za nulový bod dějin Rozumu a sféru ,absolutního počátku´. Jak říká francouzský filozof Cioran, ,ve světě plném vlastních úspěchů neměly národy Západu potíže s opěvováním minulosti a s připisováním smyslu a celistvosti dějinám. Dějiny byly jejich vlastnictvím a ony národy byly jejich zplnomocněnci. Dějiny se nemohly nepohybovat rozumným směrem...´ Svět, který nekladl odpor, musel být vnímán jako nekonečně plastický; poddajnost materiálu vždycky pokouší fantazii a provokuje sochařovu odvahu. Dnes se vsak svět staví na odpor. Dějiny již nejsou vlastnictvím Západu, není proto důvodů pro tvrzeni, že ony dějiny, v nichž moderní civilizace plavala jako ve svém vodním živlu, skutečně došly svého konce...“
Konec iluze o dokonalé společnosti.
„Všichni jsme měli dost důvodů pro ztrátu důvěry v projekt dokonalé společnosti — měli jsme příležitost podívat se zblízka na dvě nejopovážlivější a nejfundamentálnější verze této projektantské obsese, na tisíciletou Říši a na rajské zahrady komunismu. Víme, k čemu vede projekt projektů, jestliže se mu povolí uzda a jestliže se navíc opře o sílu státních motorů. Víme, jak se žije ve společnosti - zahradě se státem v roli zahradníka, jenž rozhoduje o tom, které rostliny jsou pro za-hradu vhodné a které kazí její vzhled, které rostliny jsou užitečné a které jsou plevelem, jenž musí být vyhuben. Rozhodně se nám nelíbilo, co jsme viděli — a to dávno, dávno předtím, než velmi početní západní intelektuálové, oslepení svými zahradnickými ambicemi, o jejichž realizaci doma nemohli ani snít, konečně uviděli aspoň skvrny na slunci. Není divu, že opatrnost se nám stala matkou moudrosti, když jsme se takto spálili. Hledíme proto s podezřením a nedůvěrou na obrazy rajských zahrad, odvracíme se — tu s odporem, tu se strachem — od samozvaných sociálních inženýrů a hledáme, kde bychom se schovali, kdykoliv zaslechneme — ,dejte mi moc a já si poradím´. Nikoliv ten či onen stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový; hlavně již ale nevěříme oblíbeným provoláním každého státu s inženýrskými ambicemi, že dnešní trápení je nutné ve jménu budoucího štěstí.
Spolu s Adornem se pozastavujeme nad tím, zda je možné psát poezii po Osvětimi, trápí nás ale také to, zda po Osvětimi, Gulagu a Hirošimě je možné komponovat oslavné hymny na počest civilizace a jejích věrných služebníků — vědy a techniky, zda věda, která vymyslela cyklon B a atomovou bombu, přinese opravdové osvobození, zda humanitní vědy opravdu humanizují, zda můžeme věřit, že lokomotivy, které vezly ztracence do Treblinky a na Kolymu, nás, neodsouzené či aspoň ještě neodsouzené, dovezou do dokonalé společnosti. Vystřízlivělí, brutálně probuzení ze sna, si protíráme oči. A procitnuvše náhle víme, že nežijeme ani tak v době pokroku, jako spiše v čase rizika...“
Paradox kultury.
„Za třetí — moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory, rozpory, s nimiž se narodila a z nichž se nemohla vyvléci. Naučili jsme se myslet si (tak jsme mohli myslet jen tehdy, když se na kulturu pohlíželo administrativním zrakem — jako na takový způsob formování věcí a lidu, který by z nich mohl činit spolehlivé vykonavatele), že moderní kultura byla ušita na míru moderní společností, sloužila jí a razila jí cestu dějinami. Jaksi jsme nevěnovali pozornost tomu, že tato kultura společnosti, kterou ,obsluhuje´, slouží osobitým způsobem. Že se jí pozorně dívá do karet, že ji neúnavně kritizuje, že ji s odstupem a ironií hnidopišsky zkoumá. Že ta kultura je knězem i šaškem současně, že je trubadúrem i posměváčkem, že si ji nikdy nelze úplně získat a osvojit, že ji nelze úplně zvládnout, že není možné opanovat její neukázněný a opoziční duch a že — což je nejdůležitější — pouze v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity...
Modernita potřebovala kulturu bojovnou, podezíravou, kulturu, která vyhlásila válku na život a na smrt iluzím, pustým fantaziím, sebeklamům, vědomým lžím a zkamenělým pravdám, tedy kulturu bytostně skeptickou, nespokojenou a rozhněvanou. Zajisté, moderní kultura byla (a nemohla nebýt) kulturou zoufalství a pochyb, kritiky a odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. Stejně jako byla entuziastická ve vztahu k záměru, musela kárat a zatracovat všechna jeho aktuální praktická vtělení. Předmětem kritiky byly vždycky aktuální výkony moderní civilizace a žádný v této zkoušce neobstál. V rozporu s daným slibem žádný neučinil svět předvídatelným, průhledným a vhodným pro čistě racionální uvažování, neosvobozoval jej od mnohoznačnosti. Každý aktuální pokus o klasifikaci vytvářel nové země nikoho, každý pokus o kategorizaci rozmnožoval počet ambivalencí, každý nový ukazatel poukazoval na nová scestí i bezcestí. Bylo pouze otázkou času, kdy se popudlivý duch, modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která jej vykrmovala. V kterémsi bodu se ,kvantita změnila v kvalitu´, naplnila se krize paradigmatu".
(Zygmunt Bauman – Úvahy o postmoderní době. Přeložil Miroslav Petrusek. Praha: Sociologické nakladatelství 1995. ISBN 80-85850-12-5)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
