Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 153. díl. Šestý smysl | ParlamentniListy.cz

Pospíšil podrobuje jednotlivé úkazy stručnému, leč výstižnému glosování, k němuž je málokdy možno co dodat. Nemusíte s ním vždy souhlasit, ani to po vás nechce. Nabízí jen svoje úhly pohledu, svoje argumenty, svoje závěry. A to je vždy inspirativní a dobré k zamyšlení.

Dobře to shrnul František Mareš v nedávno vydané recenzi na tuto knihu: „Otázky, které si autor Šestého smyslu klade, jsou zdánlivě jednoduché: Změny jazyka a inteligence. Vzdělání a výchova. Víra. Politika. Nové technologie. Informace a panika. Záblesky perspektiv. Jejich složitost se ale objeví v autorových úvahách o nich a odpovědích na ně. Ty se jak barevná skla vitráže kostelního okna spojují v jeden obraz, který ukazuje naši současnost modelovanou rysy Goyových Rozmarů – Los Caprichos.“ Je to zvláštní shoda náhod: dva z nich jsem použil na obálky svých posledních knih. Už tato telepatická shoda s autorem, jehož osobně neznám, ale po přečtení jeho knihy myslím, že mu aspoň v zásadních věcech rozumím, byla jedním z důvodů, proč vložit Šestý smysl do tohoto knižního cyklu.

A ještě jedno máme společné: sledujeme obraz světa často prostřednictvím jeho mediálních zpotvořenin a deformací, způsobených někdy pouhou hloupostí různých takynovinářů, ale většinou z dílny idejí účelových, zájmových, propagandizujících, vnucujících nám názory, které odporují naší životní zkušenosti, jako jediné správné. Možná vám při četbě naskočí reminiscence na totalitní režimy - a naše generace, aspoň její část, stále ještě nosí v paměti minimálně ty dva, které otrávily ono krásné dvacáté století, tu Belle Époque, která skončila u komínů Osvětimi a drátů za Rozvadovem. Pak vězte, že to není náhoda.

---------------

DIGITALIZACE

Každý jednostranný důraz může být i škodlivý. Současnost „stírá čas“ mezi dobou minulou, přítomnou a budoucí, tedy kritéria přemýšlení, poznání a jednání. Většina otázek se však v různé podobě vrací. Jsou odpovědi na ně adekvátní současným, někdy i budoucím, poznatkům, technologiím i vývoji lidstva?

Abych to trochu odlehčil, digitalizace státu připomíná „kočku chytanou za ocas“. A má také sedm „životů“. Nevytváříme tím „komfort“ pro uživatele, jeho „údaj se jedním kliknutím“ nedostane ke všem, kteří s ním mají disponovat. Stejně tak by „centralizovaný“ údaj používali všichni, kteří mají příslušné oprávnění, včetně jednotlivých občanů.

Zatím si každý úřad a každá instituce vytvářejí originální software, který zpravidla s dalšími nekomunikuje. A my „krmíme“ každého zvlášť. To je první pohled občana. Druhým pohledem je, že veřejné instituce zbůhdarma utrácejí naše daně a obtěžují lidi na obou koncích. Úředníky dokonce platí, ostatní zaměstnávají vyplňováním formulářů nebo tím, jak nařízení obejít.

Domníváme se, že vše vyřeší digitalizace. Jak se ukazuje, ani poznatky nejsou „imunní“. Kromě „relevantních“ se setkáváme i s omyly, polopravdami, nepravdami i vyloženě „zbytečnými“ údaji. A také se snahou okleštit svobodu lidí. To je druhá strana „digitalizace“!

Lidé si myslí, že všechny znalosti najdou v elektronických médiích, a neuvědomují si, že v mnoha případech je to „mix“ nebo pouze „alternativní“ poznatek, vytvořený jinými lidmi. A už vůbec si nepřipouštějí, že sítě by mohly „zkolabovat“ a mohla by nastat „digitální tma“.

Digitalizace vytvoří nové a omezí či úplně „zpřetrhá“ stávající sociální vazby, na které byli lidé zvyklí, zanonymní většinu kontaktů. „Životní potřeby“ vyřeší elektronickou cestou, mnohdy on-line, chytré domácí přístroje i bez zásahu člověka vědí, kdy se mají zapnout a vypnout, lednice dopředu předpokládají, co je třeba objednat, a samořiditelné (autonomní) prostředky, kam dopravit věci či člověka. Umělá inteligence za nás bude „pracovat“ a „obsluhovat“ nás.

Obdobně jako vzniká stařecká demence, může lidstvo podlehnout „demenci digitální“, bez elektronických sítí nebudeme nic podstatného vědět. „Víra“ v digitalizaci a kritické hodnocení skutečnosti se dostávají do rozporu. Vzniká otázka, co vlastně tvoří a charakterizuje člověka. Chceme se opravdu odlišit od ostatních forem života a umělé inteligence? Je „superinteligence“ to, co nás překročí, a tím zajistí naše pokračování, nebo si bude „žít“ svým vlastním způsobem?

Jak využijeme „ušetřený čas“? Jak se změní člověk a sociální struktura společnosti? Jaké hodnoty budeme vyznávat? Staneme se alespoň „spolutvůrcem svého vlastního života“? Budou naše „produkty“ inspirací pro ostatní? Je už „pět minut po dvanácté“?

-----

ELITY

Rozlišuji mezi pojmy „elitáři“ a „příslušníci elity“. Těmi prvními se nechci zabývat. Nemůžeme upřít elitám, že sehrály a sehrávají ve vývoji každé komunity významnou roli. Politická, ekonomická a někdy i intelektuální elita a s nimi „spříznění“ lidé vstupují do institucí, které rozhodují o budoucnosti lidstva. I někteří ekonomicky bohatí lidé a „oligarchové“ se přímo angažují v politice, která začala plnit funkci dřívějších salonů.

Vytváření elit se stalo znakem vývoje lidské společnosti. V té byla „nahrazena“ fyzická síla silou „společenskou a ekonomickou“. Sociální původ a vzdělání se postupně staly dědičným atributem elit. I jejich politického a ekonomického postavení.

Pokud se nevyjevil rozpor mezi masou a elitou, žila společnost poměrně v poklidu. Jak se však začal tento projevovat i „subjektivně“, začali se objevovat hlasatelé „nových pravd“, kteří označili za příčinu soudobého stavu vládnoucí elity. Tudíž je třeba je odstranit. Nabízí se osvědčené řešení – revoluce. Je čas odstranit stávající pořádky a nastavit jiné normy a hodnoty. Vytvoří se nové elity, které se ujmou moci. Ty se časem „zprofanují“ a vývoj se opakuje.

Střídání mocenských elit nastoluje minimálně dvě zásadní otázky. Přispívá jejich výměna k rozšiřování sociální mobility? Mění se role a postavení člověka v tomto procesu? Odpovědi na ně nejsou jednoduché ani jednoznačné.

„Formální“ demokratizace nemusí ještě znamenat demokracii „faktickou“. Politická práva a svobody mívají své ekonomické limity! Ty bývají určující pro danou společnost. Pokud nejsou zákony „podloženy“ ekonomickým statusem, zůstávají „rámcem“, ve kterém se můžeme pohybovat, ale jehož naplnění nebývá v našich možnostech. Je to vývoj i pokrok zároveň.

Jak se říká v jedné populární filmové hlášce, nastavme si i my zrcadlo. Politické, a potažmo ani ekonomické elity nebyly v našich zemích „dostatečně stabilní“. Historicky se měnily poměrně často a před vnějšími vlivy byly chráněny asi jako zrno, která nemá plevy. Zanechalo to nutně stopy v myšlení národa i na jeho charakteru?

-----

VYŠŠÍ PRINCIP

Zrazování lidí a ideálů patřilo vždy k člověku a provází lidstvo od pradávna. Už z bible je známo zrazení Krista. Potom se pronásledovaní křesťané stali oficiální církví. Byl to vývoj myšlení, nebo „vypočítaná zrada“ ideálů, na kterých stála římská říše? Zrada a „uklouznutí po hrachu“ byly za chycením zbojníka Jánošíka a zachováním tehdejšího vládnoucího řádu.

Vím, že díky známému filmu jsou pojmy atentátu a zrady v našem vědomí zafixovány a rozhodování patří k základním atributům lidského života. Mají však spoustu rovin, protože člověk do nich vkládá mnohdy protichůdné významy. I tyto pojmy jsou historické a politické, vyvíjejí se – co bylo včera zradou, může dnes napomáhat progresu.

Položím proto provokativní otázky. Je na zradě založen další vývoj společnosti? Nechá to nutně stopy v „charakteru“ národa? Je revoluce zradou předchozího režimu?

Ve vědomí lidí je zrada chápána jako „ztráta loajality“. Má však tolik přívlastků a přídomků, že s tím nevystačíme. Co je zrada sebe sama? Existuje také „podlá“ zrada, zrada komunity nebo národa i státu bývá označována za „velezradu“, na druhé straně je zrada životního partnera, zrada blízkého člověka, zrada ideálů atd. Jedno ten pojem ovšem spojuje – většinou do očí tvrdíme něco jiného, než co říkáme a jak se chováme za zády daných lidí.

Můžeme odlišit motivy zrady etnické, rasové, politické, ideologické, náboženské atd. Člověk se zkrátka zpravidla chová v souladu s převažujícími normami, a tak i navenek prezentuje sám sebe, i když zastává zcela jiné hodnoty. Na místě je otázka, kde je „hranice“ mezi zradou a kolaborací. V naší kotlině se na ně můžeme dívat jako na podstatnou otázku přežití i naší „národní povahy“, která se přenáší ze stávajícího režimu na nový.

To všechno jsou případy, a mohl bych jmenovat řadu dalších, kdy zrazuje člověk člověka. Dochází však k tomu, že člověk zrazuje sám sebe. Od mládí se formují a vyvíjejí jeho ideály, které se mohou v průběhu života měnit. Vnější okolnosti většinou silně působí na racionalitu člověka, jeho ambice i nesoudnost.

Jako na tomto území žijící lidé si musíme položit následující otázky. Může „ochrana národa“ ospravedlnit zradu ideálů individua? Je vývoj vždy pokrok? Je vývoj myslitelný bez „zrady“? Je waterboarding naplněním „ideálu“, na kterém stojí euroatlantická kultura? Je „export“ našeho myšlení naplněním, nebo zradou hodnot, které vydáváme za humanistické?

-----

SVOBODA VERSUS BEZPEČNOST

Svoboda se týká individua, komunity, skupiny, národa, státu atd. Bezpečnost také. Zatímco v raných dobách stačilo člověka zranit či usmrtit zuby, rukama nebo nohama, začali k tomu později lidé užívat předměty, kterých bylo a je nepřeberné množství. Střelná zbraň se stala zdrojem převahy, mechanika byla doplněna fyzikou a chemií (atomové zbraně), jednotlivé případy otravy se staly předobrazem masových jedovatých plynů. Ty byly rozšířeny o zákeřné zbraně biologické.

Velké a bohaté státy přenášejí zbrojení i do vesmíru, aby změnily život na planetě Zemi a jeho, jak se domníváme, nejvyšší formu – člověka.

Ovlivňování člověka, změna jeho hodnot, priorit a psychiky jsou hlavním cílem mediální masáže, sociální unifikace. Přemýšlení, chování a jednání každého jednotlivce mohou být zdrojem jeho nepředvídatelnosti a protispolečenské aktivity. To, že si lidé nejsou rovni ekonomicky, vzděláním, výchovou, inteligencí, kulturou, fyzicky atd., je (mylně?) považováno až za druhotné.

Nebezpečí, většinou zveličované, které lidem hrozí, převážilo svobodu. Svoboda i bezpečnost mají totiž psychickou (psychologickou) a reálnou (materiální) dimenzi. Pro lidi (nebo proti nim) pracují mozky nadané inteligencí, neboť člověk se chce cítit bezpečně. Čím dál častěji měníme svobodu za bezpečnost, která se stává alfou a omegou našeho žití. Je to stejná fikce jako naše nesmrtelnost. Nové technologie, které přijdou nebo už je užíváme, počítače, mobily, internet, sociální sítě a kamery změnily nejen svět kolem nás, ale i nás. Nemám teď na mysli vznik nových závislostí, ale zejména změnu naší psychiky a člověka jako takového. Aniž to zpravidla pozorujeme, mění se i naše hodnoty a inteligence.

Předáváme svobodu, abychom se cítili bezpečněji. Až ji úplně odevzdáme, bude nejen jednání, ale i myšlenky každého člověka pod kontrolou. Možná budou lidé sledováni, zda se chovají podle daných algoritmů, a kdo se jimi nebude řídit, tak poruší všeobecně uznávané normy a bude stát mimo společnost. Masové vyvolávání strachu je zcela něco jiného než tolik potřebné vytváření pocitu sounáležitosti. Jiná vzniká mezi přímými aktéry a diváky v místě a jiná na dálku, i když to technologie umožňují. Do popředí se derou minimálně tři otázky. Chceme to doopravdy? Můžeme tomu zabránit? Mají k tomu lidé vůbec předpoklady?

Individuální bezpečnost a svoboda jsou pojmy, které se historicky střetávají. V minulosti to byla třeba morová epidemie nebo španělská chřipka, které nastolily tuto otázku. Dnes jsou to virové epidemie (pandemie), které zasáhnou celý svět. Jejich extrémně rychlé šíření je dáno masovým cestováním a shromažďováním. Nastolena je i otázka, kdo ponese ekonomické důsledky za politická rozhodnutí.

„Chytrá karanténa“ je předstupněm „plošného testování“ a pravděpodobně zkoumáním zdravotního stavu celé populace. Zjistíme, kdo má chorobu nebo může být nositelem nemoci. Zákonitě vznikají následující otázky. Jakým způsobem to budeme zjišťovat? Kdo a jak dlouho bude údaji disponovat? Budou data skutečně anonymizována a nebudou zneužita? Měníme svobodu individua za jeho zdraví?

Z historie známe dobu kamennou, bronzovou i železnou, nyní žijeme v době postfaktické, jak říkají někteří odborníci. Domnívám se, že se odehrává doba „virtuální“ a naše představy se staly „skutečností“. Život to bohužel potvrzuje! Neřídíme se fakty, ale dojmy či vírou. Nejsme na radikální změny „mentálně ani materiálně“ připraveni. Domníváme se, že právě my to přežijeme! Ironicky bychom mohli říci, že lidé naivně předpokládají, že s plnými žaludky se jim nemoc vyhne či ji přemůžou.

Traduje se, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je globalizace výroby projevem svobody, nebo sobeckého ekonomického zájmu? Platí to i pro masový pohyb lidí? Znamená svoboda jednotlivce i ekonomické ohrožení ostatních?

Můžeme také říci, že ekonomika dosud vítězí nad životem lidí a její vývoj se stává nejdůležitějším fenoménem. Člověk a jeho život na této planetě je méně důležitý. To můžeme považovat za největší tragédii! Lze to vůbec ještě změnit?

-----

DEMOKRACIE

Už od školních let se učíme o řecké demokracii, která stála na počátku euroatlantické civilizace. Bereme ji ahistoricky a přizpůsobujeme ji našim „měřítkům“. Považujeme ji za projev svobody člověka.

Každá demokracie má dvě stránky. Jednou je „metoda“ vládnutí, druhou je „myšlení lidí“. Obě jsou pro ni důležité, i když nejsou vždy v rovnováze. Má i třetí, „historický“ pohled. Názory na ni se vyvíjejí, a to jak na nositele, tak na systém. Demokracii máme, ještě kdybychom měli nějaké demokraty, tak nějak si ironicky povzdechl prezident, který stál na počátku našeho státu. Souboj mezi „autoritáři“ a „demokraty“ je věčný a probíhá otevřenými i skrytými formami.

Naše „zastupitelská demokracie“ je v principu kolektivní rozhodování a chování odpovídající tomu. K němu jsme přidali práva a povinnosti lidí, které označujeme za „menšiny“. Zde nastává spor, které menšiny a do jaké „míry“ jsou akceptovatelné a které už ne, respektive mají-li mít stejná práva jako „většina“. Známe to nábožensky i politicky a má to dodnes důsledky, které vzbuzují nejen diskuse, ale i právní akty.

Rozmanitost společnosti vede pochopitelně k názorům, které se spolu někdy neshodují, jindy jsou i protikladné. Souboj většiny s menšinou může být i myšlenkově bohatý a inspirativní a skončit „kompromisem“, rozhodnutím většiny nebo „převálcováním“ menšiny. Tím nemám na mysli vítězství v rovině idejí, ale v reálném životě.

Demokracie má i přívlastky, které si některé strany daly do svých názvů. Jsou „křesťanské“ nebo „sociální“, politici se pak ohánějí „zastupitelskou“ či „přímou“ demokracií. Protimluvem se pak stala „socialistická demokracie, která je diktaturou proletariátu“.

Strany soupeří o to, kdo je „více“ či „méně“ demokratický. Druhé dělení je na strany „demokratické“ a „nedemokratické“. Vzniká několik otázek. Jak to, že demokracie vůbec připustí existenci nedemokratických, případně dokonce extremistických stran? Nemůže je zakázat? Proč neporazí jejich ideje? Je to jen důsledek minulosti? Neděláme si iluze o člověku?

V zastupitelské demokracii se poslanci a senátoři sice tváří, že nerozhodují o nás bez nás. Opírají se přitom o „experty“, které vybrali sami. Dělají to „v náš prospěch“. Jen někdy nerozumíme tomu, v čem spočívá. Znamená to, že si osvojí nejen funkcionářskou řeč, ale i „algoritmy“ rozhodování. Někde zde bývá hranice mezi „koalicí“ a „opozicí“.

Ačkoliv se politici velmi často odvolávají na „zdravý rozum“ občanů, činí ve svém rozhodování pravý opak. U nás například přijmou zákon, že otázkami celostátního referenda nesmějí být daně nebo vystoupení ze struktur, jejichž jsme součástí. Lze to považovat za vyjádření nedůvěry v občany a jejich zdravý rozum. Domnívají se tudíž, že občané nejsou schopni zvážit a nést důsledky svého rozhodnutí.

Objevují se i další otázky. Je referendum „správným lékem“? Je regionalizace rozhodnutí perspektivním řešením? Mohou lidé rozhodovat sami o sobě, když nemají dostatek „relevantních informací“? Spočívá demokracie ve výsledcích, nebo metodách rozhodování? Tuší „euroatlantická demokracie“, jak dopadne střet s „autoritativními režimy“? Bude to souboj technologií, nebo i myšlenek?

-----

GLOBALIZACE A REGIONALIZACE

Pojem „globalizace“ vešel do našeho povědomí poměrně nedávno, ale snaha o její dosažení nová není. Rozloha tehdy známého světa se postupně zvětšovala. I dřívější civilizace se snažily ovládnout svět a vnést do něj hodnoty a normy, které jim byly vlastní. „Výpravy“ a poznání později zjistily, že Země je kulatá a že mezi lidmi existují značné rozdíly. Vyhlazování lidí, jejich přesídlování, uzavírání do rezervací, kolonializmus a neokolonializmus se ukázaly jako slepé cesty vývoje.

Hranice byly vytvořeny lidmi a státy prosazují ekonomické i ideologické zájmy. Soupeření se pomalu přesouvá do oblasti technologií, včetně vojenství. Velké korporace působí nejen globálně, ale dosahují celkových ekonomických výsledků, se kterými se menší a střední státy nemohou rovnat. Vede to k tomu, že se rozevírají nůžky mezi bohatstvím jedinců a chudobou mas.

Můžeme se přít, zda je to nápadem, mimořádnou „manažerskou schopností“, produktem, dobře zvládnutým marketingem, touhou lidí mít se lépe atd., nebo úspěšným „mixem“ výše uvedeného? Vzniká otázka, zda budeme v tomto trendu pokračovat a zda je to vůbec možné? Nástroje sice jsou, ale „chybí politická vůle“ to řešit. Položme si jednoduchou otázku – co více ohrožuje systém?

Zástupnou úlohu v souboji mezi bohatstvím a chudobou sehrává „boj proti korupci“. Vypadá principiálně, dokud však bude existovat „směna“ a lidé, tak problém nezmizí. Charita ani altruizmus korporací či jednotlivců to neřeší, i když jsou projevem humanizmu. Rozdíl mezi humanizmem a altruizmem tkví mimo jiné v chápání lidské společnosti, jejích cílů, příčin a následků. I relativně ekonomicky bohatý člověk se rozdělí o své „statky“ zpravidla jen do té míry, že ho to existenčně neohrožuje. Měli bychom nově definovat nebo „rozšířit“ uvedené kategorie. Pokud se budou ekonomické rozdíly dále zvětšovat, povede to k prohlubování příkopů mezi lidmi a potažmo k dalším revolucím.

Globalizace mi připomíná masku na fasádě divadla, která z jedné strany ukazuje veselého a z druhé smutného aktéra. Dochází k záměně globalizace a použití pokročilých technologií! Z propojení světa si bereme jen to pozitivní. Přitom si málo připouštíme, že má pro většinu lidí i nepředpokládané důsledky. Cena produktu a dislokace výroby se staly hlavním faktorem, který postihuje nejen tamní pracovní sílu, ale, jak nám ukazuje zkušenost, i člověka na celém světě.

Velké státy získávají „apetit“ ovlivňovat ty menší. Je jejich postup demokratický? Je vývoz demokracie demokratický? Jako paradox se může jevit, že globalizaci provází snaha o „regionalizaci“, oslabování některých uskupení i rozpad na více států. Někde to všemi silami podporují, jinde tomu brání. V tom je „spletitost“ mezinárodní politiky a střet „zájmů velmocí“. My si většinou ani neuvědomujeme, že války v minulém století a rozpad koloniální soustavy radikálně překreslily mapu světa. Minulým stoletím to však neskončilo!

K tomu slouží různé metody – od náboženských až po vojenské. A také „globalizace ekonomiky“, která s nimi kráčí ruku v ruce.

Různé „sankce“ a „zákazy“ lze nejen „obejít“, ale mohou vést k tomu, že protivník vyvine technologie, které „bojkotované“ ještě předčí. Byznys je byznys! Otázka tedy zní, je to perspektiva pro „vyspělé“ státy? Nejsme náhodou my ti „barbaři“, kteří ničí civilizaci?

Globalizace a demokracie svádějí ve světě boj. „Mocné státy“ skrytými i otevřenými formami „vyvážejí“ své zájmy a potažmo i ideologii. „Zjemňují se“ i „zhrubly“ metody jejich prosazování, někdy jsou vydávány za souboj „kultur“, jindy střet „norem a hodnot“. I když jsou formy rozmanité, cíl zůstává stejný. Ekonomické zájmy, „halící se národními“, stojí na počátku existence novodobých států. Tato tendence se velmi silně prosazuje i dnes.

„Cukr a bič“ byly dosud v některých případech účinnou „zbraní“, nepřipouštíme si však, že se lehce obrátí proti nám. Potom budeme nuceni přijímat normy a hodnoty, které jsou vlastní jiným. Otázka tedy je, zda tato cesta vede do budoucnosti.

Na jedné straně můžeme pozorovat prudký růst nacionalistických stran a hnutí. Na druhé straně jsou hodnoty a normy, které tato společnost vyznává a snaží se je v globálně změněném světě univerzálně prosadit. Euroatlantická civilizace však není tak „národnostně kompaktní“, i když tvrdí, že sdílí stejné hodnoty a tradice. To ovšem neznamená, že je budou vzývat i ostatní. Myslíme si, že máme „pravdu“, chybí nám pokora a trpělivost. Díváme se příliš svrchu a domníváme se, že ostatní se nám přizpůsobí a budou akcentovat naše „mantry“.

Jedno staré rčení říká, že když se dva perou, třetí se směje. Svět však dnes není bipolární a my nevíme, i když tušíme, kdo je ten třetí. Dovedu si představit, že zítra zvítězí univerzální hodnoty, ale nebudou to hodnoty euroatlantické, nebo chcete-li křesťanské. Nebo-li výsledkem střetu civilizací nebudou „naše“ hodnoty a normy, ale ty, které jsme se snažili různým způsobem potlačit a zlikvidovat.

Je pravděpodobné, že zvítězí jiná ideologie či náboženství. Doufejme jen, že nebude tak brutální jako naše a v poklidu nechá lidi k nim přejít, jak máme ve zvyku, nebo vymřít. Ekonomický zájem se prosazuje čím dál sofistikovanějšími prostředky. Zůstává však pro naši civilizaci, na rozdíl od člověka, hlavní prioritou?

-----

OD PROPAGANDY K FAKE NEWS

Propaganda, public relations a fake news jsou vlastně „synonymy“ pro označení stejného pojmu. Vyvíjejí se spolu s lidským druhem a jazykem. Jiné označení nic podstatného nemění, jen znamená, že předchozí výraz se již „okoukal“ a že je záhodno použít nový. Částečně to souvisí se střídáním generací a s tím, že starší generace přestávají rozumět novým pojmům. Vzniká tedy prostor pro její manipulaci a personalizaci příslušné komunity. K těmto pojmům bych zařadil ještě politický marketing, který více či méně obratně využívají lidé pohybující se v této oblasti, respektive agentury, které vytvářejí obraz politiků. Veřejnost se pak domnívá, že takoví opravdu jsou.

Na rozdíl od změny označení, cíl zůstává stejný – ovlivňování vědomí a podvědomí člověka. K jeho dosažení se používá velký vějíř činností. „Odborné články“ v tištěných i elektronických médiích, rozhovory s významnými osobnostmi, ideologické zaměření nebo „úplatnost“ těch, kteří se v daných problémech „vyznají“, konsenzuální nebo naopak „ostrá“ vyjádření politiků, diskuse na sociálních sítích, demonstrace „za něco“ nebo „proti něčemu či někomu“, zakládání „marketingových“ politických stran atd.

Do procesu tvorby mínění zasahují profesionálové s cílem správně nasměrovat hlavu člověka. „Produkty agentur“ bývají velmi často protichůdné. Postoje se mnohdy radikalizují a nositel jiného názoru se nestává partnerem pro diskusi, ale nepřítelem. Když nestačí verbální argumenty, přichází ke slovu někdy i fyzické násilí. I to bývá důsledek „souboje“ o myšlení člověka.

Fake news nepoužívají jen jednotliví politici a strany, ale i korporace a státy. Správné „namixování“ má na jejich věrohodnost podstatný vliv. Celé týmy se zabývají tím, jak budou či jsou přijaty, a provádějí případné korekce. Tyto „informace“ mívají velkou účinnost, neboť je v lidské povaze alespoň něčemu věřit. Podle mého názoru není „boj“ proti falešným zprávám otázkou výchovy k jejich rozpoznání, ale výchovou ke kritickému myšlení, důvěry v sebe i politiky, politiku a stát.

Politici a zpravodajství často připomínají předpověď počasí, „předvídají“ věci, které se ovšem nestanou. Ironicky bychom řekli, že je to jeden z mála případů, kdy myšlenka předchází skutečnost. Jejich mluvčí mají stejné poslání – ovlivnit naše vědomí a podvědomí žádoucím směrem. Zpravidla znají nejen diář politika, ale i stanovisko, které zaujme, co si myslí „o tom či onom“. Někdy jsou využíváni k vypouštění balónků nebo „úniku informací“. Podle reakce potom politici formulují svůj postoj. Mluvčí tedy bývají průzkumníky i iniciátory žádoucího stavu.

-----

INFORMACE A PANIKA

Už od útlého věku jsou lidé „bombardováni“ informacemi. Neustále přibývají zdroje, které je šíří, a nové technologie umožňují, abychom byli informováni v přímém přenosu, tedy on-line. Množství valících se informací vyvolává otázku, do jaké míry je využíván mozek člověka, co všechno jsme schopni vstřebat, a dokonce vyhodnotit. Jaká je tedy proporce mezi kapacitou mozku a schopností analýzy?

Analýza informací je zdrojem kritického myšlení člověka a jeho odolnosti vůči manipulaci. A také nepodléhání strachu, úzkosti a panice, které obratně využívají politici, kteří vnášejí do společnosti témata, jež by měli sami řešit. I běžný člověk pochopí rozdíl mezi informací a řešením problému. Oblíbeným tématem se stalo přelidnění planety a s tím související nedostatek potravin, stopa uhlíku a změna klimatu i podíl člověka na nich, souboj náboženství, bezpečnost člověka, různé pandemie atd.

Pokud se zákazy a omezení dostatečně nedotknou lidí, bývá k nim „tolerance“, jejíž břehy mnohdy nedohlédneme. Nepřemýšlíme, jaké důsledky to bude mít! Když ovšem dosáhne kritických hodnot, nastává panika a lidi začnou neracionálně reagovat. To je živná půda pro ty, kteří dovedou nějak rozhodnout. I pro různé populisty, kteří mají srozumitelná a jednoduchá řešení. Změní se tím sociální struktura a hodnoty společnosti, což je přirozeným, někdy i nechtěným důsledkem.

Stávající přístroje a takzvaná umělá inteligence to mají proti člověku v zásadě jednoduché. Nejenže nevkládají do poznatků dojmy, emoce a fantazii, ale postupují ryze statisticky. Jejich „slabinou“ je však to, že parametry bývají nastaveny člověkem. Četnost, opakování, relevance, vzájemné vztahy a jejich význam jsou zkoumány na základě čím dál většího množství dat. Tyto se stávají předmětem našich zadání, úvah a postupů. Výsledek je ovšem správně či chybně interpretován člověkem a je zdrojem našeho poznání nebo manipulace. Srozumitelně je to vidět na politice, která někdy argumentuje absolutními čísly a jindy procentem výchozího stavu. Dospívá proto v mnoha případech k protichůdným závěrům.

Je budoucnost v kvantitě, či relevanci informací? Jak „kolísá“ role emocí? Kdy a jak se projevuje panika?

-----

JE TO JENOM SCI-FI, NEBO BUDOUCNOST?

Je nesporné, že vývoj a budoucí technologie změní člověka. Počínaje sociálními kontakty, jejich způsobem, významem a sounáležitostí lidí, technologií, časovou dimenzí a obsahem vzdělávání, individualizací tvorby produktů a rolí člověka při jejich vzniku a užívání až po uspořádání společnosti a řešení problémů. Krize mění nejen dílčí náhledy, ale vedou člověka k zamyšlení nad vlastní perspektivou a budoucností potomků i lidstva. Více než kdy jindy přemýšlíme o ekonomice společnosti, respektive nezbytnosti produktů, které užíváme, a existenci civilizace.

Je to jenom jedna z vizí budoucího vývoje, jeho předjímání, predikce budoucího stavu, nebo jen zbožné přání?

Mou vizí „blízké budoucnosti“ je to, že výsledkem technologického vývoje bude individuální výroba v místě. Nahradí přepravu a levnou pracovní sílu, neboť je lepší přesouvat relativně málo specialistů, kteří produktu a jeho vzniku rozumějí, než velké množství výrobků. Krize ukazují, že je to nejen nezbytné, ale i možné.

Řadu strojů a přístrojů můžeme identifikovat a řídit, ale i „opravit“ na dálku. Otázkou je, zda tyto procesy, které se nám zdají dnes nezvratné, povedou ke globálnímu rozšíření technologií a větší regionalizaci výroby. Technologie a urbanizace mohou vyřešit problémy energie, dopravy, potravin a dalších produktů, možná i existence člověka.

Asi ty, kteří se „prokousali“ až sem, trochu překvapím. Přikláním se totiž k následujícímu názoru. Možná je to jen optimizmus či nesplnitelné přání.

Vznik života není tak „komplikovaný“, jak se domníváme. Když se „sejdou“ optimální podmínky a příslušné chemické prvky, „je na něj zaděláno“. Má mnoho stupňů a forem od mikroorganizmů až po člověka (pravděpodobně i další). Některé organizmy si zachovaly svou původní podobu, jiné zanikly a další se vyvinuly v jiné. Tak vznikl i člověk. Vývojem a evolucí, pozvolnou i radikální změnou podmínek. Vývoj však pokračuje, fyzicky i intelektuálně.

Albert Einstein „shrnul“ své poznání do jedné rovnice, kterou většinou znají i ti, kteří toho o jeho teorii relativity moc nevědí. Možná i politici a většina lidí budou akcentovat, že budoucnost = adaptace, tedy schopnost člověka přizpůsobovat se měnícím se podmínkám.

V poznání, sebepoznání a evoluci je budoucnost lidí i umělé inteligence. Je v nich také „klíč“ k uchování našeho života? Bude mít budoucnost jiné atributy, než si představujeme? Přestaneme se „bát“ umělé inteligence a stane se součástí našeho života? Bude mít svou vlastní evoluci? Je to jenom vize některých sci-fi filmů?

(Zdeněk Pospíšil – Šestý smysl. Praha: Epocha 2020. ISBN: 978-80-7557-955-3)

Petr Žantovský