Je to série zastavení u okamžiků, které autor považuje za zásadní, zlomové či z nějakých důvodů mezní, postřehy sice víceméně chronologické, ale ve své podstatě velmi promyšleně tematizované. O národní povaze naší i britské, o minulosti, dávnější i nedávné, u nás i ve Spojeném království, a samozřejmě nemůže chybět ani aktuální zamyšlení nad érou, jíž jsme si už skoro naučili říkat covidová. Vybral jsem pro Vás pár ukázek, které jsou pro Kurase a jeho myšlení a psaní typické. Projevuje se v nich šíře jeho syntetického uvažování, smysl pro souvislosti a na rozdíl od jeho předchozích knih podstatně méně ironie a umně skrytého humoru. Kdybych to měl po kurasovsku vyjádřit jednou stručnou větou, pak by zněla: Život holt přestává bejt sranda.
Mimochodem: knihu si už teď můžete s velmi zajímavou slevou objednat ZDE.
Diverzitokracie – nejnovější útok na demokracii
Už někdy koncem devadesátých let jsme si s rabínem Salamonem všímali věcí, které v nás budily podezření, že Británie se dává na cestu k totalitnímu státu. Mnohé pocházely z Evropské unie, ale nemálo z nich bylo i domácí výroby. Naši známí si sahali na čelo, jací že to jsme paranoidní cvoci. Jenže ty známky oklešťování svobody a demokracie se se vstupem do nového století hromadily. Pomalu, nenápadně. Jako ten známý pokus se žábou a pomalu se vařící vodou.
Pilně se od té doby snažím identifikovat, co se vlastně děje a jak se to provádí. Na co jsem postupně přicházel, jsem vložil do knihy Pohřbívání svobody. Jasně to definovat a vystopovat postup a průběh se mně však daří teprve teď, v koronavirové pandemii, za řádění amerických neomarxistických teroristů usilujících o svržení demokratického kapitalismu, poklekávání policistů před nabubřelými a rozvzteklenými demonstranty, bourání soch, vymazávání historických osobností, a vyhazovy nesprávné otázky pokládajících akademiků.
Mudrujte nad tím chvíli se mnou.
Západní civilizací obchází strašidlo diverzity. Nejvíc straší v anglofonních zemích, kde po staletí platilo pravidlo, že co není výslovně zakázáno, se smí a nikdo nesmí být souzen zpětně za čin, který v době vykonání nebyl protizákonný. Toto pravidlo je nahrazováno novým, podle něhož může být souzen kdokoli za cokoli, co se den ze dne označí za hanebné, a to zpětně za čin vykonaný před deseti, dvaceti či třiceti lety, nebo i dvěma staletími. Navíc, podle něho může být souzen někdo dnes za to, že vypadá jako někdo, kdo se kdysi dopustil něčeho hanebného, nebo to o něm někdo tvrdí, aniž by to musel soudně dokazovat.
Termín „diverzitokracie“ mně vyšel ze snahy pojmenovat a definovat fenomén, jejž sociologové a politologové v anglofonních zemích prozatímně nazývají diversity politics nebo identity politics. Nabízím tento nový termín proto, že obě pojmenování jsou nedostatečná, nebo možná i matoucí. „Politika identity“ by se dala plést s lidovým hnutím, které si říká identitní generace nebo generace identity (z původního francouzského génération identitaire) a tíhne spíš k opačnému pólu politického spektra. „Politika diverzity“ je pojem na první poslech vyjadřující pozitivní, otevřený a tolerantní přístup k odlišnostem etnickým, rasovým, sexuálním, ideovým nebo kulturním a jejich rovnoprávné začlenění do pluralitního systému západní demokracie.
Tyto dva pojmy také nestačí vyjádřit fakt, že už nejde jen o politickou ideologii, nýbrž o široce fungující systém vládnutí. Je to navíc systém, který vzniká mimo státní struktury, ale tak, že tyto struktury zvenčí ovládá, a to způsobem, z něhož se nedá přesně identifikovat, kdo vlastně vládne a podle jakých jasně definovaných pravidel. Ta pravidla se totiž den ze dne mění a s nimi roste počet příkazů a zákazů, přičemž si nikdo není jist, kdy se něco, co bylo včera pozitivní, stane zítra negativním, a co bylo povoleno, se náhle zakáže a bude se retroaktivně trestat.
Diverzitokracie postupuje přesně podle Orwellova varování, z něhož si udělala recept a stala se přesným opakem toho, co původně znamenala. Místo aby jednotlivé rozdílnosti včleňovala, dělí je na skupinky (též označované jako menšiny), jimiž společnost rozděluje a rozkládá. Ve Spojených státech letos náhle zešílela do podoby těžko racionálně uchopitelné. Já se proto raději omezím na analýzu její mírnější podoby britské, v níž se snažím neutonout a stále častěji z ní prchám do krajin méně diverzitokratických, jakou je třeba Česká republika, zatím.
Ta britská varianta probíhá už delší dobu, ale pozvolna, strategií salámových plátků, kdy po každém plátku chvíli čeká, až si na něj rodilí Britové neošlehaní a nezocelení reálným socialismem zvyknou. Postupuje méně agresivně, takže poměrně snesitelně a téměř nepozorovaně, ale o to do politického a kulturního systému víc prorůstá. Členství v podobně diverzitokratické Evropské unii ji posílilo, ale odchod ji sám od sebe už nezastaví.
První politické zneužití slova diversity se dá vystopovat k Tonymu Blairovi do roku 2000, kdy podle pozdějšího tvrzení jeho tehdejšího poradce řekl něco jako toto: „Vymácháme nos v diverzitě politické pravici, aby už nikdy nevyhrála volby.“ Tou diverzitou mínil otevření stavidel masivní imigraci neevropských etnik, která měla Labouristické straně dlouhodobě posílit počty voličů, jako odměnu za její proimigrační politiku.
Od té doby se s diverzitou všemožných odchylek a odlišností roztrhl pytel a nezastavilo ji ani pozdější vítězství Konzervativní strany, která za Cameronova předsednictví převzala její základní ideje, snadno definovatelné jako levicové. Dnešní Konzervativní strana Borise Johnsona, kterou do vlády vynesly především hlasy Britů domorodých a „nediverzifikovaných“, nachází diverzitokracii tak silně prorostlou do státních institucí, školství, médií a kultury, že ji ani mnohde nevnímá a neví si s ní rady.
Diverzitokacie už totiž rozdělila společnost podle staré osvědčené marxistické šablony na skupiny (čili identity) ohrožované, a proto hodné ochrany oproti skupinám (čili identitám) neohrožovaným, a tudíž ne-li přímo ohrožujícím ty ohrožované, tak přinejmenším se nacházejících v postavení, z něhož ty ohrožované ohrožovat mohou. Jsou tudíž z jejich ohrožování předem podezřelé a nucené se obhajovat, omlouvat, kát a dokazovat, že ty ohrožované nijak neohrožují, a na důkaz toho se aktivně podílet na ochraně ohrožovaných. Samotné pasivní neohrožování se vykládá jako utajovaná nebo nevědomá, ale vrozená touha ohrožované kvůli jejich odlišnosti ohrožovat. Tuto touhu je potřeba vymýtit nebo vyléčit, po dobrém nebo po zlém. Skupiny ohrožovaných se tak stávají skupinami privilegovanými, se zvláštními právy bez příslušných povinností, zatímco skupiny klasifikované jako neohrožované se dostávají do postavení méněcenného, se zvláštními povinnostmi bez příslušných práv. Vzděláváním a mediální masáží a převýchovou se takto nastavené dělení společnosti vštěpuje jako normální a samozřejmé, s přídavnými nálepkami jako spravedlivé, férové, liberální, moderní, pokrokové, civilizované. Bruselská mluva tomu taky říká „evropské hodnoty“.
Takto ohrožovanou skupinou se může stát jakákoli identita, kterou diverzitokracie za ohrožovanou označí. Ta se pak vyznačuje samými pozitivy, veškerá případná negativa se buď zamlčují, nebo vysvětlují její oprávněnou reakcí na údajnou perzekuci většinovou společností, ještě konkrétněji skupinami neohrožovanými, a tudíž ohrožujícími. Těmto skupinám se naopak přičítají všemožná negativa.
Ke skupinám klasifikovaným jako ohrožované dnes patří tyto: Ženy. Homosexuálové a lesbičky. Osoby barevné pleti. Imigranti. Muslimové. Transsexuálové. Transgenderisté. Tělesně postižení. Obézní. Senioři. Internacionalisté. Tento výčet není definitivní a mohou k němu přibýt skupiny další. Všechny tyto skupiny dohromady tvoří společnou frontu proti tradiční většinové společnosti.
Toto dělení do skupin se často děje proti vůli umírněné většiny příslušníků té které skupiny, kterou ovládla radikální menšina mluvící a jednající jejich jménem. Radikalizované vůdcovské menšiny jsou pilíři diverzitokracie, která jejich prostřednictvím posiluje svoji moc. A zároveň výměnou posiluje jejich moc nad jejich skupinami. Tak jsou třeba ženy reprezentovány agresivními feministkami, nebo muslimové islamisty.
Seznam obsahuje několik absurdit. Za ohrožovanou menšinu jsou označovány ženy, jichž je víc než mužů. Ohrožovanou menšinou mají také být muslimové, kteří jsou při dvou miliardách příslušníků celosvětovou většinou, naopak ohrožující příslušníky jiných náboženství. Privilegování imigrantů proti domácím občanům perzekvuje domácí občany, z jejichž daní imigranti žijí, a jejichž daně financují i celý systém diverzitokracie. Mezi některými skupinami takto uměle stavěnými do jednotné fronty panuje nesmiřitelný konflikt: islám se nedá smířit s homosexualitou, feminismem a s transgenderismem. Přesto hnutí feministická a homosexuální podporují islám v iluzi, že hájení je vzájemné.
Ale tou hlavní absurditou je její aritmetika. Po sečtení všech ohrožovaných menšin nám na tu ohrožující většinu zbývají jen bílí heterosexuální, štíhlí a tělesně zdatní muži vyznání ateistického, agnostického, křesťanského, pohanského, nebo židovského. Feministickým slovníkem též nazývaní „zastánci patriarchátu“. To by souhrnem vydalo na nanejvýš třetinu obyvatel západních zemí. Zvlášť pozoruhodný v diverzitokracii je přesun Židů z tradiční kategorie ohrožované menšiny do kategorie ohrožující většiny, kde se v rámci obecného antibělošismu stává terčem nové vlny antisemitismu, jaká pronikla do oficiálních politických stran jako Labouristům v Británii a Demokratům v USA.
Celá tato ohrožující většina, která se ve skutečnosti stává menšinou, údajně trpí vrozenými předsudky vůči diverzitě, i když třeba o nich neví nebo je popírá, a diverzitokracie má za úkol je odhalovat, pranýřovat a trestat. Jejími proviněními jsou sexismus, rasismus, homofobie, transfobie, ageismus, islamofobie, nacionalismus a podobné hanebnosti.
Jak diverzitokratické trestání těchto hanebností u nediverzitokraticky smýšlejících jednotlivců funguje, si ukážeme na třech nejznámějších a hojně medializovaných britských případech:
Případ 1
Laureát Nobelovy ceny profesor Tim Hunt si v roce 2015 na konferenci v Jižní Koreji zavtipkoval:
„Řeknu vám něco o svých problémech s děvčaty. Když s nimi pracujete v laboratoři, stávají se tři věci. Vy se zamilujete do nich, ony se zamilují do vás, a když je kritizujete, tak se rozbrečí.“
A zatímco se letadlem vracel domů do Londýna, na internetových serverech a do druhého dne v tisku a na BBC jiskřily od renomovaných novinářů a novinářek takovéto zprávy:
„Sexistický profesor pojmenovává vědkyně ,děvčata?.“ „Profesor si myslí, že žijeme v době viktoriánské.“ „Konferenci za účasti stovky vědkyň zcela zruinoval sexistický řečník Tim Hunt.“ „Profesorův šokující sexismus.“ „Maska spadla a Hunt konečně projevil předsudek vůči všem narozeným se schopností rodit děti.“
Královská vědecká společnost se ve svém blogu od Hunta distancovala ujištěním, že jeho názory se neslučují s jejími. V jednom tweetu se objevila jeho karikatura, jak šlape na malou černošku, takže kromě sexisty je už taky rasista.
Než doletěl domů, měl už v e-mailech žádosti o rezignaci z univerzity, Královské vědecké společnosti a Evropské vědecké rady.
„Jsem vyřízený,“ přiznal se v médiích. „Akademické instituce mě pověsily na sušák, aniž se obtěžovaly se mě zeptat, jak to vidím já.“
Případ 2
Jednou z prvních veřejných osobností reagujících na dlouho zatajovaná odhalení pákistánských gangů znásilňujících tisíce britských puberťaček byla labouristická poslankyně Sarah Champion za volební obvod Rotherham, kde bylo prvních 1400 případů odhaleno. Takto ji citoval deník The Sun:
„Británie má problém s britskými Pákistánci znásilňujícími a zneužívajícími bílé dívky. Tak a teď jsem to řekla. Dělá to ze mě rasistku, nebo jsem jen připravená upozornit na problém, který jsme dlouho zamlčovali? Tito lidé jsou predátoři a jejich společným faktorem je jejich etnický původ.“
Do několika dní byla zbavena poslanecké funkce. Podobně dopadli i ti, kdo se jí zastali, včetně jedné muslimské radní v Manchesteru.
Případ 3
Konzervativní filozof sir Roger Scruton byl v roce 2019 v levicovém časopise New Statesmen citován těmito výroky:
„Islamofobii vymyslelo Muslimské bratrstvo, aby zabránilo diskusím o důležitém tématu.“
„Maďaři byli velmi znepokojeni náhlou invazí početných kmenů muslimů.“
„Číňané tvoří ze svých vlastních lidí roboty.“
„Maďarsko má skutečný problém se Sorosem.“
Byl za to mnoha médii označen za rasistu, islamofoba, bílého suprematistu a antisemitu. Konzervativní vláda Theresy Mayové ho bez dalšího vyptávání vyhodila z funkce poradce pro architekturu a stavebnictví, kterou vykonával bezplatně. Příslušný ministr vydal oznámení, že „profesor sir Roger Scruton byl s okamžitou platností propuštěn po svých nepřístojných výrocích“.
Mluvčí premiérky přidala:
„Tyto jeho výroky jsou hluboce urážlivé a zcela nepřijatelné a je správné, že byl propuštěn.“
Autor interview v New Statesmanu na internetu otvíral šampaňské a křepčil radostí, jak vymetl s tím nenáviděným ultrapravičákem. Deník Guardian si zavtipkoval: „Nechali byste si od tohoto pána navrhnout dům?“
Jenže Scruton se nedal, dokázal, že citáty byly buď překroucené nebo vyňaté z kontextu, podal na New Statesman stížnost, po níž New Statesman zveřejnil omluvu a skutečný přepis celého interview. Konzervativní straně Scruton adresoval toto:
„Tyto nepříjemné události mě probudily k zjištění, v jaké opravdové morální krizi se nachází strana, k níž i přes všechno stále patřím.“
Podobné případy veřejných poprav osobností se hromadí do tisíců a málokdo má na ně tak silnou pozici a silný žaludek, aby se bránil. Všechny mají společné to, že jejich soudcem není stát či vláda, nýbrž na první pohled okrajové fenomény, jako nějaký politicky korektní novinář nebo funkcionář nějakého spolku nebo podobná nevládní či neoficiální entita. Těm se však hbitě podřizují státní, politické a podobné veřejné instituce, aby se samy nevystavovaly nařčení z rasismu, sexismu a podobných hanebností. Díky tomu se cenzura a osobní perzekuce může jevit jako náhodná, nahodilá a nesystémová, a tudíž zdánlivě neškodná. Ale tím o to nebezpečnější, neboť nemá konkrétní viditelný centrální zdroj, před nímž by bylo možné se bránit. Je to cenzura, která může kdykoli přijít odkudkoli, nečekaně, záludně, v jakékoli podobě.
Jak se může ona ohrožující většina, diverzitokracií proměněná v ohroženou menšinu, bránit?
Alternativy má dvě. Můžeme na ně použít terminologie lékařské.
Obrana alopatická a homeopatická. Obrana alopatická je obrana protiútokem. Sportovně by to odpovídalo boxu. Čili politickým a mediálním vyvracením nařčení a obviňování pomocí faktů a zároveň usvědčováním obviňovatelů ze lží, nekalostí a zákeřností. To je sice alternativa demokraticky správná, jenže se slábnoucí proveditelností, neboť je snadno cenzurovatelná, jak ukazují stále častější zákroky internetových serverů. Je také velice namáhavá a časově náročná a nese s sebou riziko, že se nějakým snadno překroutitelným a zneužitelným výrokem zapleteme do dalších pastí. Navíc je to varianta smutně nehumorná.
Obrana homeopatická spočívá v použití mírné dávky téže zbraně, kterou se na nás útočí. Sportovně by to odpovídalo džiu-džitsu. V tomto případě podle starodávného pořekadla „když je nemůžeš porazit, tak se k nim přidej nebo přidání předstírej“.
Tato metoda si vyžaduje aktivní a upřímnou, nebo upřímně působící, vehementní podporu některé ze složek diverzitokracie, čili některé menšinové identitní skupiny, a jejím cílem je rozložit jejich uměle udržovanou jednotnou frontu. Příklady: Jste-li islamisté, smíte kritizovat feminismus a homosexualitu, aniž byste se vystavovali trestu za sexismus a homofobii, protože kdo by vás za ně chtěl trestat, byl by obvinitelný z islamofobie. Jste-li feministé nebo homosexualisté, můžete beztrestně kritizovat přinejmenším „některé aspekty islámu“, aniž byste byli trestáni za islamofobii, protože kdo by vás z ní obvinil, by byl sexista nebo homofob.
Navíc díky transgenderismu se můžete prohlásit za ženu, aniž byste museli podstoupit operaci, a tím ze dne na den přeskočíte z kategorie ohrožující do kategorie ohrožované. S trochou kreativity se můžete též prohlásit za příslušníka kteréhokoli barevného etnika, aniž byste museli podstoupit přebarvovací kůru jako Michael Jackson, akorát opačně. V Americe to dělají úspěšně lidé mající jen jednu šestnáctinu indiánské krve, včetně jedné demokratické senátorky.
Za černošku se úspěšně prohlásila a registrovala modrooká a světlovlasá Ruth Anne Dolezal, jiným jménem též Nkechi Amare Diallo, narozená stoprocentně bílým rodičům smíšeného původu švédského, německého a českého. Takže není důvod, proč by to nešlo i v Evropě. Ostatně jako stoprocentní černoch byl vnímán i poloviční běloch Barack Obama.
Takže jaký by byl praktický postup: Vadí-li vám být napadáni za bělošství, staňte se barevnými.
Vadí-li vám být napadáni za mužství, staňte se ženami. Vadí-li vám feminismus a homosexualita víc než islám, staňte se islamisty. Vadí-li vám islám víc než feminismus nebo homosexualita, staňte se feministy nebo homosexuály.
Nebo to alespoň upřímně předstírejte.
Až se vám podaří jednotnou frontu diverzitokracie rozložit, můžete se vrátit ke svému originálu. A i kdyby se vám ji rozložit nepodařilo, aspoň při tom zažijete víc humoru než v boji alopatickém.
Já bych ze všech skupinových identit volil a doporučil feminismus. Přiznejme si, že coby patriarchální heterosexuální bílí muži vyznání ateistického, agnostického, pohanského, křesťanského nebo židovského máme ženy ze všeho na světě nejraději.
Není pandemie jako pandemie. Nebo je?
Koronavirová pandemie (říkejme jí klidně Panda) probíhá souběžně s několika dalšími megaudálostmi útočícími na naši civilizaci. Všechny dohromady tvoří ideově-politický koktejl, který historicky začíná připomínat středověk. Než začnete pukat smíchem z takové zjevné absurdity, vydržte chvilku, než si je vyjmenujeme.
Druhou megaudálostí je stupňování již pár desetiletí probíhajícího nejnovějšího pokusu o islámské dobytí Evropy. Erdoganovu armádu „syrských uprchlíků“, převážně ve vojenském věku, téměř výlučně muslimů a pocházejících převážně odjinud než z rozválčené Sýrie, zatím zastavili stateční Řekové na jedné hranici. Dobývání však pokračuje v mediálním zatmění na neuhlídatelných řeckých ostrovech, kde se už místy mění v okupaci. V Evropě přítomní virem nakažení džihádisté mají od ISIS příkaz zůstat a nakazit Evropany.
Třetí je prudké oživení antisemitismu a svádění viny za kdeco na Židy. Včetně i toho koronaviru, jak se už nechávají slyšet blízkovýchodní imámové. Podle jednoho takového, vystupujícího v turecké televizi, je koronavirus „sionisty vytvořená biologická zbraň na řízení světa a zneschopnění světové populace“. Podobné teorie se objevují na internetu i v západních zemích.
Čtvrtou je poblouznění vidinou konce světa, převládající nad racionálními ekologickými postupy skutečné ochrany planety, plánující zrušení mnoha technologických a civilizačních výdobytků a ekonomický návrat na předindustriální úroveň.
Pátou je sílící přesvědčení samozvaných elitních skupin, že jen ony mají absolutní pravdu a tudíž výlučné právo na její propagaci a na potlačování a perzekuci jiných.
Šestou je čínský původ pandemického viru, do Evropy importovaný přes Itálii.
Sedmou je všemi ekonomy předpovídaný nevyhnutelný pád evropské ekonomiky na úroveň, jaká se nedá přesně předvídat.
Kdo je skutečným vítězem krajských voleb?Anketa
Osmou je populární idea, že pandemii jsme si přivodili sami jako trest za svoje hříchy (tehdy), potažmo za svoje neomalené a egoistické chování vůči planetě, přírodě a jeden k druhému (dnes). Čiňte pokání, nebo vás Bůh (planeta) zničí.
Devátou je selhání utopie jedné společné „integrované“ struktury evropské politiky a globálních organizací. Tehdy to byla katolická církev, dnes je to eurounijní liberalismus bez hranic a impotence eurounijních institucí.
A konečně desátou byla přelidněnost Evropy - ve smyslu většího počtu lidí, než byla tehdejší ekonomika schopná uživit.
Tyto události se vzájemně zastiňují a my nevíme, tak jako nevěděla středověká Evropa, které se bránit dřív a urgentněji, protože je všechny nevnímáme, a i kdybychom je vnímali, na obranu proti všem zároveň nemáme sílu, vůli, ani prostředky.
Srovnávat koronavirus s černým středověkým morem, který sklátil třetinu Evropanů (dnes by se to rovnalo nepohřbitelným 170 milionům), by samozřejmě kvantitativně skřípalo, ale možná jen díky dnes vyspělému stavu medicíny, hygieny, bydlení, technologie, mediální komunikace, veřejné informovanosti a občanské kázně. Bez nich bychom si možná mrtvých počítali už stonásobně a o „návratu k normálu“ bychom si povídali za čtyři roky. Tak dlouho trvala ta hlavní vlna černého alias bubonického moru v letech 1347-1351.
Tehdy se ten „normál“ už nikdy nevrátil. S pandemií se zhroutila a ustoupila do dějin kompletní ideová, politická, ekonomická a společenská struktura. Z jejích trosek vyrostlo něco nového, čemu historici později začali říkat renesance čili „znovuzrození“. A co se dodnes vnímá jako jedna z nejtvořivějších dob lidských dějin.
Černý mor vypukl jako vyvrcholení série menších epidemií v čínské provincii Chupej, jejímž hlavním městem byl tehdy, jako dnes, Wuchan. Během čtyř let tam na něj vymřely tři čtvrtiny populace, v celé Číně to byla polovina. Přenášel se na krysách a z nich parazitním hmyzem, z člověka na člověka pak kapénkami a dotykem. Nákaza se projevovala nejpozději do týdne, někdy už za den, smrt nastala do několika dnů. Do Evropy přišla dvěma cestami. Po pevnině hedvábnou stezkou přes Blízký východ, po moři do středomořských přístavů. S nimi přijížděly i nakažené krysy a jimi už nakažení lidé.
První to schytala sicilská Messina, kam v říjnu 1347 připlulo 12 lodí s posádkami už mrtvými nebo umírajícími na černé vředy po vypotácení na pevninu. Nákaza brala jeden přístav za druhým. Do půlroku následujícího roku postihla většinu evropských měst, na tehdejší dobu přelidněných strádající chudinou, žijících v primitivních hygienických podmínkách, s odpadky a výkaly tekoucími po ulicích. Prchání obyvatel z měst přenášelo nákazu i na venkov, kde postihovala i domácí zvířata, od krav a ovcí po slepice. Následovaly hlad, nezaměstnanost, kolaps ekonomiky a loupení. Nemocní byli opouštěni a umírali na ulicích. Městy pochodovaly průvody flagelantů bičujících se do krve, aby odčinili hříchy, za něž Bůh svět trestá, a spasili se před koncem světa. Náboženským fanatismem vyhecované davy pronásledovaly kacíře a čarodějnice a pustily se do hromadného vraždění Židů, viditelně umírajících v menších počtech jen díky dodržování biblického příkazu pravidelně se mýt. Na východě dotírali Turci a na západě řádila anglicko-francouzská stoletá válka. A jakoby ani to ještě nestačilo, Evropu trápilo několik mrazivých let se zničenou úrodou.
Takto popsal tehdejší Florencii Boccaccio:Kolik chrabrých mužů, kolik sličných dam, posnídalo s příbuznými a téhož dne večeřelo se svými předky v příštím světě! Lidé byli na pohled ve stavu politováníhodném. Ochořovali po tisících denně a umírali osamělí a bez pomoci. Mnozí zhebli na širé ulici, jiní mřeli doma a oznamoval to jen pach jejich hnijících mrtvol. Posvěcené hřbitovy nestačily pohřbívat ty obrovské počty mrtvol, které se pak hromadily po stovkách v obrovských jamách jako náklady v útrobách lodí a pokrývaly se trochou zeminy.
Léčba neexistovala, Evropa si zvykla žít s hromadným umíráním a oželela třetinu populace. Hlavní města italská, tehdy ekonomicky z celé Evropy nejrušnější, pohřbila polovinu. Ve Florencii to bylo 50 tisíc. Teprve po odeznění hlavní morové vlny a při návratu další vlny v roce 1377 vyhlásila benátská správa Dubrovníka, tehdy zvaného Ragusa, a po ní ostatní italské přístavy, nejprve třicetidenní a pak čtyřicetidenní zákaz vyloďování posádek zvaný italsky quarantena. Název nám zůstal dodnes na izolaci nakažlivě nemocných.
K obvyklé strohé gotické církevní malbě zobrazující útrapy Kristovy přibyly děsivé poslední soudy, žhavá pekla, tance smrťáků a kostlivci cválající na koních krajinou a kosící davy hříšníků. A vyjadřující počátky skepse a nedůvěry vůči do té doby vševědoucí a všeřídící církvi, která v této krizi selhala a nedokázala nabídnout ani záchranu, ani naději, ani vysvětlení, kromě posledních požehnání umírajícím od kněží a mnichů žijících mezi lidem. Ti sami umírali ve velkém, nejvíc ti pobývající v klášterech a předávající nákazu jeden druhému.
Najevo začala vycházet korupce a chamtivost církevních hodnostářů obohacujících se prodejem odpustek za pomyslné promíjení hříchů a záchranu před peklem. Z veřejných útoků na církev z per učenců jako Ockham nebo Wycleff se stávaly bestsellery náruživě čtené na univerzitách a v městských radách.
Tisíce vzdělanců ztrácely víru a místo na Boha a církev začali spoléhat sami na sebe a na své sousedy. Hroutilo se středověké církevní dogma, že člověk se může zlepšit jen boží spásou, a nahrazovalo je každodenní objevování lidských sklonů k dobru i zlu a možnosti zlepšování sebe a světa vlastními schopnostmi a užitečnými skutky. Vymíráním jedněch se konsolidoval rodinný majetek v rukách přežilých příbuzných a šlechtu začala bohatstvím přerůstat nová střední třída. Své bohatství znásobovala bankovními službami a půjčkami vladařům, včetně papeže. Svou „neurozenost“ kompenzovala vzdělaností, investováním do staveb honosných paláců a řemeslných dílen. Předháněla se, kdo zaměstná lepší architekty, výtvarníky, literáty, filosofy a pedagogy.
Centrem vzdělanosti se stala Itálie, jejíž ekonomické, politické a kulturní epicentrum se přesunulo z Říma do provinčních center soupeřících o ekonomické a kulturní prvenství. Byla jich dobrá desítka, mnohé řízené jako republiky. Na její vrchol se vyšplhali tři největší zbohatlíci: Milán, Benátky a Florencie.
Po staletích scholastického kázání jediné povolené pravdy vypukla žízeň po vědění čerpaném z nově objevovaných nekřesťanských pramenů. Na světlo vyplouvaly „pohanské“ filosofické spisy Senecovy, Cicerovy, Lucretiovy a Marka Aurelia. Vznikaly překladatelské dílny přepisující matematiku a filosofii z řečtiny, medicínu a astronomii z arabštiny, etiku a mystiku z hebrejštiny. Z antiky řecké se znovuzrozená Itálie nechávala inspirovat Protagorovým „mírou všeho je člověk“, Platonovým „nejdůležitější a nejnoblesnější vítězství člověka je nad sebou samým“ a „dobro a krása jedno jsou“. Z antiky římské Senecovým „život má takový smysl, jaký mu dáme“. Z judaismu převzala talmudické „Bůh dal člověku rozum, aby jej používal k zlepšování sebe a světa“. Biblický slogan „člověk je stvořen k obrazu božímu“ začala chápat jako příkaz k Bohem inspirovanému tvoření, hmatatelnému, přítomnému, v tomto životě. Středověký strach z Boha se proměnil v úžas z Boží tvorby a výzvu k jejímu napodobování.
Vznešené myšlenky z klasických jazyků překládané do mluvené řeči umožňují praktické vzdělávání dosud nevzdělaných. K vrcholům umění a vědy směřují nadaní, pracovití a učenliví chlapci z chudého řemeslnického nebo i venkovského prostředí, pro něž novozbohatlíci zakládají a sponzorují speciální školy. Tam tito kluci sedávají a biflují ve stejných škamnách jako jejich bohatí vrstevníci. Mezi takovými budou sirotek Lippi, syn koželuha Botticelli, syn hokynáře Donatello, syn tesaře Mantegna, syn cihláře Verrocchio.
V literatuře se rodí nová filosofie života zvaná neoplatonismus nebo humanismus, která náboženství nepopírá, ale zlidšťuje. Jen o generaci starší Dantův středověký svět bázně se proměňuje v Petrarcovu lásku k pozemskému životu a kráse, které morovou epidemií zevzácňují a hledají se v antice. Boccaccio se noří ještě hlouběji do fyzické krásy a svůdnosti „fiesolských nymf“ (Ninfe fiesolane) s nespoutanou náruživostí sexuálního labužníka v roli mladého pastýře:
Té nymfě nanejvýše patnáct bylo
vlasy jí do dáli zlatově vlály
slunce jí kontury těla prosvítilo
tím lněným hávem, už i zdáli,
až vám to dech i srdce zastavilo
jak se ty krásné oči na vás smály
a štíhlé paže k lásce vyzývaly.
Do Fiesole, na kopci shlížejícím na Florencii, se v Boccacciově Decameronu utíká deset florentinských přátel, aby si v bezpečí od ve městě řádícího moru u vína vyprávěli romantické a erotické příběhy, s osvěžující nestydatostí od církevní pruderie osvobozených Florenťanů objevujících vášeň k životu.
Malířství překonává středověkou plochou dvojrozměrnost a od nedávno zesnulého Giotta přijímá techniku prostorového zobrazení perspektivy. Právě perspektiva – plus přesun od námětů náboženských k sekulárním, pastorálním, mytickým a erotickým - tvoří v malířství dělítko mezi středověkem a renesancí. Svět přestává být placatý a získává nové dimenze.
Architekturu po středověkých kamenících přebírají malíři a sochaři jako Brunelleschi. Odhazují kamenitě šedivou ostrost a strohost gotiky a nahrazují ji oblejšími tvary kupolí a světlou zářivou barevností bílého, červeného a modrošedého mramoru. Potmělé příbytky s malými okny se osvětlují okny širokými vlévajícími do příbytků denní světlo. Bourají se chudinské dřevěné chatrče a nahrazují je pískovcové a cihlové domy v rozšířených ulicích a prostorných náměstích. Každý, kdo má trochu peněz nazbyt, zaměstnává malíře na vyfreskování svých jídelen, knihoven, chodeb a dokonce i vnějších zdí. Z italských ulic se stávají otevřené sbírky moderního umění.
Itálii ovládne žízeň po kráse. A protože krása a dobro podle Platóna, Epikura i Lucretia jedno jsou, a k obému je zapotřebí trocha peněz, i bohatnutí se stává bohulibou činností. Chudoba, středověkou církví zanedbávaná jako nedílná součást božího řádu a dokonce pokládaná za ctnost, se stává ošklivostí, kterou je potřeba uklidit z očí. Žebráci z ulic se stěhují do městskými správami a zbohatlými dobrodinci stavěných chudobinců, pro jiné se na nových stavbách a veřejných službách nachází práce a obživa. Vytřibuje se kuchařské umění a multitalentovaný řemeslník a průměrný malíř Bernardo Buontalenti vymýšlí zmrzlinu. Středověké píšťaly dospívají k rafinovanosti v hoboje a fagoty, brnkačky v mandolínu, trumpety v trombon a přidávají se k nim nově vynalezené nástroje smyčcové a klávesnicové. Ustáluje se zapisování hudby do not a s vynálezem tisku se skladatelům otvírá svět široké popularity. Vytřibuje se harmonie a tvoří se kontrapunkt, který na samém konci renesance těsně před překlopením do baroka vyzraje do Monteverdiho madrigalů.
Z okultní alchymie a principu přeměny substancí se vyvíjí praktická chemie. S obcházením církevního zákazu pitvy rostou znalosti anatomie, které pro lékaře zaznamenávají malíři. Mořeplavectví koriguje teorii placaté země a přivádí Kolumba opačnou stranou zezadu do „Indie“.
Sienský kreslíř a vynálezce Taccola vymýšlí vynálezy zaznamenávané do technických nákresů a vydává knihy plné popisů a výkresů pedálovýchčlunů, hydraulických strojů a podhladinových pastí na pirátské lodě. Platónovo upozornění, že „jeden člověk nemůže být mistrem mnoha oborů“ spektakulárně překonává Leonardo da Vinci, který vedle sublimních maleb dosahujících zenitu umělecké tvorby přidává, díky od Taccoly naučeným nákresům, i technické vynálezy jako padák, letadlo napodobující ptačí let, helikoptéru, tank, ponorku, pohyblivé hráze, solární panely, kalkulačku, dvojitý lodní kýl, a tucty podobných hraček.
Limitem lidského tvoření přestává být cokoli jiného než míra lidské představivosti. A to po renesanci dědí a dodnes ještě úplně neztrácí celá západní civilizace.
Reminiscence na středověk a renesanci nás může obohatit o spoustu otázek jinak možná nekladených. Čeká nás podobný kolaps nejen ekonomiky (to už víme), ale i samotných dnešních civilizačních struktur? Donutí nás k potřebné změně? Kolik nás bude muset umřít, než přijdeme na to, co vše musíme na svém jednání změnit? Máme k tomu k dispozici duchovní a filosofické pomůcky? Co má přednost – záchrana životů za každou cenu, nebo obětování určitého počtu životů na záchranu ekonomiky, civilizace, národa, města? Porazíme virus dřív, než nás donutí se změnit a budeme se dál pomalu řítit do záhuby nastaveným systémem „trvalého růstu“ na prostorově omezené planetě? Je naše planeta vědomou bytostí, jak se pokoušel dokázat James Lovelock a jak se domnívali mystici, alchymisté a kabalisté? Disponuje nějakými přírodními mechanismy regulujícími počty populace v dobách, kdy se přemnožují nad její možnosti je uživit, nebo se chovají tak, že ohrožují její život?
Co kdyby tento virus byl zakukleným požehnáním, které nás chce zastavit na nastoupené cestě zpět do středověku a přehodit výhybku k nějaké nové renesanci? Jak by taková renesance mohla vypadat, jak vzniknout a z čeho vycházet? V čem by se té tehdejší podobala a v čem od ní lišila?
Co po pandemii?
Od samého vypuknutí pandemie Panda se média hemží dohady, kam se svět bude ubírat, až Panda skončí, pokud vůbec někdy. Než bude možné o budoucnosti třeba i jen fantazírovat, bude potřeba si položit tyto hlavní otázky:
- Jak virus vznikl?
- Kdo jej zavinil?
- Jak je nebezpečný?
- Působí zde nějaká (planetární, kosmická, mystická) Vyšší moc?
- Změní lidské myšlení a chování?
- Změní politický a ekonomický systém světa?
- Jak to můžeme ovlivnit?
Těch otázek, nebo podotázek, bude určitě víc, ale pro začátek to postačí.
O vzniku viru jsme měli na vybranou tato vysvětlení:
Vytvořil jej sám kapitalismus, jak za „woke“ čili pokrokově uvědomělé americké celebrity vysvětila herečka Fran Drescherová citovaná listem New York Post. Ten to komentoval tím, že „na koronavirus se jednou vakcína najde, na stupiditu woke nikdy“.
Vyrobili jej Židé, aby si upevnili kontrolu nad světem, jak ujišťovalo několik uctívaných imámů, včetně toho v turecké televizi.
Nasadila jej do Číny americká armáda, jak jednu chvíli hlásala čínská propaganda i v českých internetových médiích, se zaručeně věrohodnými důkazy v podobě fotografií žlutých kontejnerů.
Přeskočil nedopatřením z netopýrů na tržišti.
Vznikl lidskou manipulací v laboratoři, jak tvrdí vědci jako Češka Soňa Peková, Rus Petr Čumakov nebo Francouz a laureát Nobelovy ceny Luc Montagnier. Ten jej označil za „dokonale profesionální dílo molekulárních biologů“. Nepřímo k tomu přispěla Obamova vláda, když čínskému výzkumu ve Wuchanu v roce 2015 poskytla na virový výzkum grant 3,7 milionu dolarů v rámci masivního outsourcingu amerických ekonomických aktivit Číně, jaký za jeho prezidentství probíhal v mnoha průmyslových odvětvích.
Žádný nebezpečný virus neexistuje a celá pandemie je uměle vyvolaný útok směřující k totalitnímu ovládnutí světa ne Čínou, nýbrž globalistickými a farmaceutickými padouchy a nepřáteli svobody.
Máme svobodu věřit, čemu chceme.
Zrekapitulujme si, co víme, nebo si myslíme, že víme. Ať už virus vznikl jakkoli, do světa se rozšířil následkem totalitních akcí čínské komunistické vlády, potvrzenými rozvědkami pěti anglofonních států. Byly to tyto akce:
Potlačení informací a perzekuce (včetně několika případů zmizení) čínských lékařů, vědců a novinářů pokoušejících se informace o viru, jeho následcích a rozsahu nákazy zveřejnit. Informační zatmění trvající šest týdnů po vypuknutí nákazy a nastavení karantény Wuchanu a okolí, během nichž Čína zatajila světu nakazitelnost mezi lidmi a to i od osob bez symptomů a zavřela tematické přístupy na internet. Kdyby uvolnila informace byť jen o tři týdny dřív, svět se mohl včas připravit a 95 % mrtvých by bylo zachráněno, jak spočítala University of Southampton v březnové studii.
V době vlastní karantény Čína ujišťovala svět, že není třeba uzavírat hranice. V téže době nechala volně létat miliony Číňanů po světě s vědomím, že mnozí z nich už jsou virem nakažení. Během této doby už po vypuknutí evropské pandemie prodávala Evropanům za vysokou (až desetinásobnou) cenu ochranné vybavení, z něhož velká část se ukázala být vadná. Nejvíc na tento podvod doplatily Nizozemsko s 600 tisíci vadnými filtrovými maskami a Británie se dvěma miliony nefungujících testovacích souprav, za něž zaplatila 16 milionů liber.
Škody způsobené Čínou západnímu světu se počítají ve statisících mrtvých a kolapsu ekonomiky předpovídaném ekonomickými experty na horší než velká krize třicátých let minulého století. Někteří bezpečnostní analytici už to označují za vědomý a záměrný čínský útok na západní civilizaci a začátek druhé studené války.
Světová zdravotnická organizace WHO, která s utajením spolupracovala, potvrzovala netopýří báchorku, zpozdila se s informacemi o charakteru viru, a dokonce chválila Čínu, jak skvěle nákazu zvládá. Pak vyhlásila celosvětovou pandemii, když ještě žádná pandemie nehrozila, a uvrhla svět do karantény. Její šéf, etiopský komunista Tedros Adhanom Ghebreysus je už několik let znám jako obdivovatel a propagátor Číny, která z velké části ovládá etiopskou ekonomiku. Několikrát ve své funkci navštívil Čínu (na fotografiích zaznamenané objímání se s komunistickými ministry).
To vše taky mohou být (jak se též lze dočíst) jen mistrné dezinformace od globalistických a farmaceutických padouchů, kteří nás chtějí ovládnout, vnutit nám jedovaté vakcíny, abychom byli trvale nemocní a pořád potřebovali nějaké jejich léky, vydělat na nás obrovské peníze, a k tomuto účelu si platí WHO.
Máme svobodu věřit, čemu chceme.
Jak vlastně je ten koronavirus nebezpečný? Podle jedněch odborníků je v nejhorším případě statisticky podobný chřipce a nezaslouží si, aby se kvůli němu riskoval kolaps ekonomiky a likvidace svobody. Podle druhých se statisticky podobá chřipce jen díky tomu, že se zavčas proti němu zavedla obranná opatření. Jenže třeba v New Yorku už statisticky chřipku předehnal. Britský průzkum 17 tisíc hospitalizovaných pacientů v 18 nemocnicích z konce dubna ukazuje 33 % úmrtnost, 49 % vyléčení, 17% v pokračujícím léčení. Z těch, co už museli být nasazeni na ventilátor, umírá 53 %. Odborníci provádějící průzkum přirovnávají koronavirus spíš k ebole než chřipce. Profesor Calum Semple z liverpoolské univerzity dokonce tvrdí, že korona je nakažlivější i než ebola.
Dalo by se to možná částečně vysvětlit britskou zpožděnou obranou a zanedbaným stavem britského státního zdravotnictví. Ale taky možná tímto: poradce italského ministerstva zdravotnictví Walter Riciardi vysvětluje, že smrtelné statistiky zahrnují nejen ty, kdo zemřeli přímo na koronavirus, nýbrž i ty, u nichž byl koronavirus přítomen, ale zemřeli na nějakou jinou už pokročilou chorobu, nejčastěji plicní a srdeční, diabetes nebo rakovinu. Těch „čistě koronavirových“ je prý z nich jen 12 %. Statistiky smrtelnosti jsou tedy téměř desetinásobně nadhodnocené. Podobná vysvětlení nabízejí i lékaři v USA.
Pro paranoiky důkaz spiknutí na destrukci ekonomiky, pro pesimisty důvod k optimismu? Nebýt toho, že – opět v Itálii – se na ty statistiky další odborník, ředitel instituce Centro Medico Santagostino Luca Foresti podíval z jiného konce. O kolik víc lidí umírá letos než v tomtéž období v minulých letech. To navršení by přibližně mělo být přičitatelné koronaviru. Jenže třeba v oblasti Bergama od ledna do března zemřelo dvakrát víc lidí, než by se očekávalo podle průměru předchozích let. To by tedy měla být přibližná statistika koronaviru. Jenže registrovaných úmrtí na koronavirus je z toho jen desetina. Takže skutečné počty mrtvých by měly být desetinásobné.
Kteří z vědeckých odborníků a vládních statistiků z nás dělají osly?
Máme svobodu věřit, čemu chceme.
„Ó, lidé západního světa! Viděli jste na vlastní oči sílu a moc Alláhovu, kterou vykonává tento slabý neviditelný voják,“ káže Al-Kajda. „Ať se vám to líbí nebo ne, tato pandemie je trest Pána Světů za nespravedlnost a útlak páchané proti muslimům. Přijměte pravou víru, neboť islám je náboženství hygienické, které chrání před všemi možnými chorobami.“
„Koronavirus je Alláhův trest Číně za perzekuci muslimských Ujgurů a za výsměch islámského zakrývání ženské tváře, které Alláh teď vnutil i jim,“ prohlásil íránský učenec Hadi Al-Modarresi, ještě pár dní předtím, než virus napadl i jeho.
„Koronavirus naplňuje biblická proroctví,“ píše křesťanský evangelikální časopis The Trumpet. A cituje desítky biblických veršů předvídajících Velký Soud Boží (z Proroků) a brzký příchod Kristův (z Evangelia). Jeho šéfredaktor varuje, že „nemoci jako nový wuchanský virus budou sílit a nakonec se rozšíří jako středověké pandemie a zabijí miliony lidí“. „Ale pamatujte: prorokovaná smrt milionů nebude náhodná, nýbrž bude se dít podle Božího plánu. Bůh dovoluje koronavirus jako nápravu našich hříchů a nechává svět vidět, kam vedou jeho cesty zla. Bedlivě pozoruje krizi, která naplní Jeho vůli. Koronavirus je jeho Anděl Smrti.“
Komentář Trumpetu vpouští Boha i do politiky:
„Radikální levice sehrála instrumentální roli v této krizi a zneužívá jí k prosazování vlastní agendy. Virus vznikl v Číně jako boží zbraň na její bezbožný komunismus, který perzekuuje křesťany.“
Planeta se brání a trestá nás za to, jak hrubě se k ní chováme. Tento pohled zde byl bohatě přítomný už před pandemií, propagován pokrokovými a konec světa věštícími ekologisty. Kdyby zůstal vědecký, faktografický a praktický, byl by k užitku planetě, lidstvu i Pánubohu. Jenže sám James Lovelock, který vymyslel pojem planety Gaia jako vědomé bytosti, dnes naříká, že z jeho nápadu ekologisté udělali nové náboženství.
Málokoho by však napadlo, že k tomuto náboženství konvertuje i hlava katolické církve papež František, jenž si už před několika lety zlidštil a zbožštil planetu srdceryvným kázáním, jak „naše sestra Země pláče“. K tomu teď přidal naději, že pandemie přinese „humanistickou a ekologickou přeměnu mysli a odstraní zbožňování peněz“. A k tomu navrhuje, v pravověrném marxistickém duchu „každému podle jeho potřeb“, aby ty zbožňované peníze byly rozdány na zaručenou „univerzální základní mzdu, která by umožnila chudým požívat výdobytky globalismu“, k čemuž „je koronavirová pandemie dobrou příležitostí“.
Mezi teologickými komentáři se objevuje otázka, která kdysi byla vtipem: „Je papež křesťan?“ Z ní pak pramení další: „Mění se katolická církev v další nevládní organizaci propagující humanistický utopismus?“ „Dá se za křesťanství ještě pokládat vatikánské sbližování s islámem a s Čínou?“ Tážou se komentátoři a citují výrok kancléře Papežské rady pro přírodní a společenské vědy, argentinského biskupa Sancheze Soronda, z roku 2018:
„V této době církevní sociální doktrínu nejlépe vykonávají Číňané. Usilují o společné dobro a podřizují vše obecnému blahobytu. Naplňují ekologickou encykliku papeže Františka Laudato Si tím, že hájí důstojnost osoby a přijímají morální vůdcovství, jehož se jiní vzdali.“
Máme svobodu věřit, čemu chceme.
Jak Panda změní svět, se předvídat nedá, ale dá se představit, jak by se změnit mohl za takových či onakých okolností. Ty jsou v podstatě dvojí.
Duchovně osvícení optimisté a idealisté, věřící v noblesní poslání lidstva řízené energiemi kosmickými a karmickými, si libují v populárním klišé „konce civilizace, jak ji známe“ a těší se na nějakou novou renesanci. Lidstvo prozře, sezná, že nastavený ideový a ekonomický systém „udržitelného růstu“ je na omezeném prostoru planety neudržitelný, uskrovní se materiálně a začne se obohacovat spirituálně. Místo honby za penězi a hromadění nepotřebných věcí se vrátí ke studiu starodávných myslitelů a mistrů duchovního osvícení, kteří utvářeli věčné hodnoty v naší historii a mytologii. Zavládne moudrost, laskavost, čestnost, pravdivost a smysl pro krásu. Nebe se zamodrá, Země se zazelená a člověk zkřišťáloví.
Jenže, jak praví staré přísloví, idealista a optimista je člověk, který ví, co by se dít mělo, ale neví, co se děje. A protože lidstvo je nepoučitelné racionálními úvahami, potřebovalo by k takovému prozření krizi mnohem hlubší, devastující a smrtící, než jen nějaké škrábnutí po povrchu, jakým Panda je, zatím. Ale co víme, ta hloubka ještě možná přijde.
Pesimisté a realisté, poučeni z dějin, vědí, že každý společenský, politický a ekonomický systém, každá ideologie, každý historický vývoj, i ten sebelaskavější, vždycky na povrch nakonec vynáší padouchy. Padouch je někdo, kdo ke svému prospěchu zneužívá bezmocnosti druhých. Z této krize vyjde hodně bezmocných. Pastva pro padouchy. Takže podle přísloví, že je bezpečnější chybovat směrem k opatrnosti, čili představit si nejhorší a nechat se překvapit něčím trochu lepším, děláme dobře, když se připravíme na takovéto možnosti:
Všichni zchudneme a budeme rádi, když dostaneme onu vatikánsko-marxistickou univerzální mzdu, kterou nám jako almužnu nechají ti, kdo na viru zbohatli.
Čína skoupí pandemií zkrachovalé západní korporace a ovládne Západ ekonomicky, což znamená i politicky, informačně a mediálně. Prostřednictvím vyspělé elektroniky jako Huawei získá i kontrolu nad naším každodenním životem, jakou už má nad Číňany. Mezi námi se najde dostatečný počet padouchů, kteří s ní budou ochotně kolaborovat, protože na tom vydělají.
Farmaceutické korporace získají právo – jak už navrhují – zavést povinnou vakcinaci (s kdovíjakými obvyklými škodlivými vedlejšími následky) coby podmínku základních práv jako cestování, získání řidičského průkazu, vzdělání a kdoví čeho ještě. Politici jim to schválí, protože jim nic jiného nezbude.
Zavedená a vystrašenými občany ochotně přijímaná omezení svobod zůstanou v provozu i po pandemii.
Ekonomicky zdevastovaná střední třída malých podnikatelů a živnostníků, která je svou nezávislostí pilířem svobody a demokracie, přestane existovat a stane se námezdní třídou velkých korporací.
V nově vzniklém světovém systému tak splyne čínský model státem řízeného kapitalismu se západním korporatismem praktikujícím osvědčené metody čínských komunistů, opepřený vatikánským neomarxismem mzdového rovnostářství, sympatií s čínským komunismem a bratříčkováním s islámem.
Tento systém zcela ovládne informační technologii včetně sociálními sítěmi vyzkoušené a dobře fungující automatické cenzury informací. Tento systém bude řídit veškerou světovou politiku a natrvalo se vymkne z veškeré zbývající moci občanů. Budou s ním spolupracovat všechny nadnárodní organizace.
Další podrobnosti vás napadnou, když si tímto směrem pustíte mysl na špacír.
Všechny představitelné totalitní systémy splynou v jeden globální.
To vše je dnes technologicky i organizačně proveditelné. A co je proveditelné, to se dřív nebo později nějací padouši pokusí provést. Jestli se jim podaří i jen desetina z toho představitelného, budeme mít malér.
Paranoidní nesmysl?
Máme svobodu věřit, čemu chceme.
Takže co s tím my naděláme?
Zkusme si shrnout několik praktických a malými človíčky jako my proveditelných nápadů různých moudrých, od ekonomů a politiků po duchovní a náboženské vůdce.
Bát se je správné, strach je obranná zbraň.
Neohlupovat se domněnkou, že Čína je náš přítel a ti, kdo nám ji obhajují, chválí a vnucují, to s námi myslí dobře.
Nebažit po laciném čínském šuntu a žádat repatriaci kdysi domácí výroby, jako to dnes už dělá Japonsko.
Znovu se učit dovednostem, které jsme přesunem do laciného světa ztratili.
Brát na vědomí, že farmaceutické korporace a s nimi možná i část zdravotnické profese neusilují zcela o naše zdraví, nýbrž o neustálé poloúspěšné uzdravování z nemocí často způsobených právě farmaky. Podle toho redukovat užívání farmak na nezbytná a neškodná, a pečovat o svoje zdraví přirozeně a přírodně.
Platit co možná nejvíc hotově místo kartami, jejichž záznamy slouží k našemu sledování, abychom hotovost jako poslední políčko svobody zachránili před zrušením.
Pomáhat drobnému podnikání zákaznickou podporou.
Ve věcech týkajících se našeho života, zdraví, majetku nebo svobody nepřijímat žádné informace za definitivní a zůstávat otevřeni informacím jiným, i třeba protichůdným.
Bránit svobodu slova všech, včetně těch, které pokládáme za lháře, i těch, kdo na nás útočí, ne-li z jiných důvodů, tak už jen proto, že člověk je bezpečnější, když zná své nepřátele.
Nepřijímat žádné informace jako definitivní pravdu, ale neustále je ověřovat a rozšiřovat z různých zdrojů.
V závodě s potlačovateli svobody informací hledat stále nové způsoby, jak informovanost udržet při životě.
Spoléhat na sebe víc než na druhé, na druhé víc než na stát a na stát víc než na nadstátní instituce.
Nepoužívat víc elektronických komunikačních prostředků než je nezbytně nutné.
Nekolaborovat se zlem, když už mu nedokážeme čelit.
Zpomalit a přemýšlet o smyslu konání dřív, než konáme.
Nacházet a pěstovat své životní poslání.
Věnovat se tvůrčí práci, která je užitečná druhým, a eliminovat zbytečnosti.
Mezi tvůrčím shonem věnovat čas klidné sebereflexi a vnímání nadčasovosti.
Soucítit s postiženými, aby oni mohli soucítit s námi.
Udržovat v chodu lásky a přátelství.
Milovat vědění a rozšiřovat si je pro vědění samotné.
Hlídat padouchy, zveřejňovat jejich padoušství a usilovat o vytvoření systému, v němž by se i jim slušnost vyplácela víc než padoušství.
Nevzdávat to, když se nám to nedaří.
Dokud ještě máme svobodu věřit, čemu chceme.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
