Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 188. díl. Škaredá středa 15. března 1939

09.05.2021 11:45 | Komentář

Ota Filip byl český spisovatel, jedna z předních postav české exilové literatury. Po roce 1953 byl redaktorem v novinách Mladá fronta, redaktorem Československého rozhlasu v Plzni, a v několika okresních novinách na Moravě. Počátkem 60. let byl vystaven mimosoudní perzekuci, a 'odsouzen' k řadě dělnických profesí. Během těchto let začal psát své první romány, a věnoval se korespondenci s německými a rakouskými autory.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 188. díl. Škaredá středa 15. března 1939
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Ota Filip (* 9. března 1930, Slezská Ostrava; † 2. března 2018, Garmisch-Partenkirchen) byl český spisovatel, jedna z předních postav české exilové literatury. Po roce 1953 byl redaktorem v novinách Mladá fronta (Praha), redaktorem Československého rozhlasu v Plzni, a v několika okresních novinách na Moravě.

Počátkem 60. let byl vystaven mimosoudní perzekuci, a 'odsouzen' k řadě dělnických profesí. Během těchto let začal psát své první romány, a věnoval se korespondenci s německými a rakouskými autory. Jeho přítel Horst Bienek, básník, esejista a novinář žijící v Mnichově, v tehdejším Západním Německu, mu v roce 1968 zprostředkoval vydání prvního románu Cesta ke hřbitovu, v německém překladu Das Café an der Straße zum Friedhof, v nakladatelství Fischer Verlag (Frankfurt am Main). Tato první německá publikace se setkala s velkým úspěchem, a v roce 1969 následovalo italské vydání Il caffè sulla strada del cimitero v nakladelství Garzanti (Milán). Román Cesta ke hřbitovu byl také oceněn literární cenou města Ostravy v roce 1967, a vydán v roce 1968 v ostravském nakladatelství Profil (Ostrava). Od začátku roku 1968 byl redaktorem nakladatelství Profil v Ostravě.

V roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky, mj. na základě jeho korespondence s autory v Západním Německu a Rakousku. V roce 1974 byl donucen se vystěhovat do Německa. V Německu pracoval jako publicista, komentátor a lektor nakladatelství Fischer Verlag. Publikoval řadu románů, které psal v němčině a češtině. Byly publikovány v německých, a také exilových českých nakladatelstvích v Německu, Švýcarsku a Kanadě, a od 90. let také v České Republice, kde měl Filip mj. úzké kontakty s brněnským nakladelstvím Host. Ota Filip byl členem Bavorské akademie věd a umění. Za své německé literární dílo byl oceněn několika literárními cenami v Německu. V roce 2012 byl oceněn státním vyznamenáním České republiky Medaile za zásluhy o stát v oblasti umění. Posledních dvacet let svého života žil Ota Filip se svou manželkou Marií v podalpském městečku Murnau am Staffelsee, kde pořádal literární a jiná umělecká setkání, s německými i českými autory, literáty a novináři.

Několik posledních let jeho života jsem měl tu čest si s ním pravidelně dopisovat – ozval se mi sám, když se mu dostaly do ruky moje Otevřené dopisy, knížka sebraná ze stejnojmenného cyklu textů v Parlamentních listech. Poslední email, který jsem od něj dostal, byl pozvánkou na návštěvu k němu do Murnau. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem měl zrovna spoustu „o tolik důležitějších“ povinností. Krátce na to odešel navždy.

Vzpomněl jsem na něj nyní, po nějakém čase, při přípravě nového dílu cyklu Jak jsem potkal knihy. Ota Filip napsal velice osobní a velice sugestivní vzpomínku na první okupační hodiny po příjezdu nacistů v březnu 1939. Ta vzpomínka je o to silnější, že je psaná optikou devítiletého chlapce, který během několika hodin dospěl úradkem krutých dějin.

Škaredá středa 15. března 1939

Scéna, na níž se moje první škaredá Středa odehrála, je dnes už přehledná, historiky zpracovaná a z mnoha hledisek interpretovaná, takže si můžeme vybrat. Tragédie a zběsilosti, jak je ve dvacátém Století na evropském jevišti inscenovaly velké a neúprosné dějiny, zanechaly však v nás, kteří jsme přežili, trvalé, nezhojitelné rány i vzpomínky, které bychom rádi zapomněli. Na vedlejším jevišti nebo v pozadí velkých dějin se odehrávalo nespočet bolestných katastrof menšími dějinami přiskřípnutých obyčejných lidí. A o ty mi jde.

Škaredá Středa dne 15. března 1939 se mi po letech vybavuje v nejasných obrysech na pozadí šedých výparů z tehdy, jak jsme v Ostravě říkali, smradlavé řeky Ostravice, ale podivuhodně oživena obrazy dnes už neživých lidí.

Na levém břehu zapáchající řeky Ostravice, tedy v Moravské Ostravě kolem Nové radnice, jsme bydleli my, synci a děvuchy otců a matek, kteří se vyšplhali na hořejší příčky společenského života, a majetné židovské rodiny. Příklad: v našem baráku na tehdejší Johannyho třídě číslo 41 jsme v prvním poschodí v pěti pokojích bydleli my, Filipovi, majitelé cukrárny a kavárny hned naproti v budově Nové radnice - dnes je tam Státní vědecká knihovna -, nad námi žili Wurzelovi, rodina židovského architekta, se synem Aaronem, mým tehdejším nejlepším kamarádem. Nad Wurzelovými, v třetím poschodí, bydlel se svou bezdětnou paní Wolfgang Heinze, povoláním vedoucí úředník Vítkovických železáren, v neděli, ve svátky a večer pak předseda ostravské odnože Henleinovy Sudetoněmecké Strany, jemuž prý český policajt při demonstraci ostravských nácků před kraťákem(1) usekl v září 1938 šavlí pravé ucho, což ostravský nacistický deník Landeszeitung označil a propagandisticky využil jako příklad zběsilého českého teroru. Ostravské České Slovo však na základě policií sepsané výpovědi primáře Jaroslava Váni, šéfa pohotovostní služby v nemocnici Na Fifejdách, prokázalo, že ve večerní rvačce před krajzákem mezi nacisty, policií a českými vlastenci kdosi neznámý natrhl panu Wolfgangovi Heinzemu pravý ušní boltec, který mu doktor Váňa ve 21.45 hod. v nemocnici čtyřmi stehy přišil. Dále pak otisklo České Slovo prohlášení velitele ostravské policie doktora Jana Němce - do otcovy kavárny chodil pan major Němec pravidelně na kávu se šlehačkou a na dvě linecké placky -, v němž šéf ostravské policie po důkladném prošetření zjistil, že oddíl policie, který před krajzákem hodlal úřady nepovolenou nacistickou demonstraci rozehnat, nebyl vyzbrojen šavlemi, ale jen pendreky, takže pana Wolfganga Heinzeho nemohl žádný policista šavlí zranit.

Pan Wolfgang Heinze nesundal od září 1938 do 14. března 1939 z hlavy obvaz, a to proto, jak pan Nathan Wurzel u nás několikrát uštěpačně prohodil, aby za prvé svým soukmenovcům a ostravské veřejnosti nemusel vysvětlovat, jak k druhému boltci, když ztratil jeden, přišel, a za druhé, aby se s obvázanou hlavou mohl předvádět jako mučedník, oběť českého policejního teroru.

Ale vraťme se na břehy řeky Ostravice.

Na levé, moravsko-ostravské straně jsme bydleli, jak jsem už řekl, my, potomci zazobaných rodin, na pravém, slezsko-ostravském břehu, v hornické kolonií Na Kamenci a v ulici Na Zámostí, se potulovali jen chachaři a barabové. Moc mě štvalo, že se k chacharům a barabům přidali i mí kamarádi z pravého břehu jako třeba Jirka Stejskal, syn řezníka a uzenáře, jemuž jsem moc záviděl sbírku cínových vojáků, s nimiž jsme na koberci Stejskalovic parádního pokoje sváděli četné bitvy, Kurt Kupka s nehojícím se bolákem na pravém lýtku, jehož otec, Němec a nacista, byl hlavním inženýrem na šachtě Svaté Trojice. Nafoukaný frajer Kurt se vytahoval tím, že už přečetl všechny mayovky a viděl všechny kriminální ?lmy s Harrym Pielem(2), že ho otec vzal do ostravské německé opery na premiéru Wagnerova Tannhäusera, v níž se hned v prvním dějství válelo na jevišti několik nahých ženských, ale že zbytek opery už nestál za nic. Mezi mé kamarády z pravého břehu patřil i Karel Smuda, syn emigranta z Hitlerova Německa, od roku 1934 funkcionáře německé komunistické strany v československém exilu. Nezapomínám na Ericha Preise, jehož maminka, před padesátkou pořád ještě krasavice, vdova po Sodovkáři Maxi Preisovi, ochlastovi a neznabohu, vyvařovala v ulici Na Zámostí košer obědy a večeře pro pravověrné Židy a držela se nad vodou i tím, že v jednom pokoji postavila tři postele pro šest „šlofů“, kteří se k ní chodili na střídačku vyspat. S „bulatým“ a pejzatým Erichem, už od první třídy chodil jen v tmavém obleku, ve sněhobílé košili a s černým kloboukem na hlavě, byly často obtíže, protože s námi „góji“ komunikoval jen v jazyku jidiš, což rozčilovalo Karla Smudu, syna proletáře-intelektuála marxisticko-leninsko-stalinského ražení Josepha Smudy, původem z tehdy ještě německého města Glivice. Karel mluvil zásadně jen německy, když se však na Ericha naštval, což se stávalo často, tak mu vynadal - nesluší se jeho nadávky opakovat - ve ,,vasrpolštině“. K mému překvapení ho Erich ve svých replikách ve šťavnatosti vasrpoláckých vulgarismů ještě překonal.

Nám, těm fajnovějším z levého břehu řeky Ostravice, byly, když jsme Na Kamenci hráli fotbal proti pravému břehu, vasrpolácky vedené spory mezi „kapitánem“ Karlem a Erichem vlastně lhostejné, protože jsme věděli, že fotbalové nemehlo Erich skončí jako vždy v mančaftu pravého břehu coby brankář a že Karel Smuda se před děvuchami z kolonie bude zase vytahovat jako druhý a lepší Josef Pščolka, tehdy Slavný útočník S. K. Slezské Ostravy.

Do branky našeho mančaftu Z levého břehu jsem stavěl - jako majitel míče jsem měl hlavní slovo - Zrzavou Aranku Nemethovou, dceru údržbáře a v zimě hlavního topiče v kotelně Nové radnice, pohlednou děvuchu, která se však ve fotbale nehodila k ničemu jinému, než aby překážela v brance. Arančin otec Andráš Nemeth, ač Slovák, si zakládal na Svých maďarských kořenech, neměl sice „čechúny“ rád, dal se však k černokošiláčům, k fašistům českého generála Gajdy, ruského legionáře. Arančin starší bratr Arpád kopal levou i pravou nohou, takže během hry mohl podle potřeby přebíhat z levého na pravé křídlo nebo naopak, což mu, to přebíhání z levice k pravici nebo z pravice k levici, zůstalo - jako po roce 1948 tak mnohým - i v životě. Zrzavá Aranka, emigrantka od roku 1949 provdaná v Austrálii, si mi někdy v polovině devadesátých let v Ostravě postěžovala, že svého bratra Arpáda nemůže ani vystát. Arpád Nemeth, po roce 1945 komsomolec, potom svazák v modré košili a s rudým srdcem, později odborářský funkcionář, stál za Stalina, za Gottwalda, za Novotného, za Dubčeka i za Husáka vždy na správné straně ideologicko-stranické barikády, stačil však vždy - podle toho, odkud ideologický vítr vál - včas z levé strany přeběhnout na pravou nebo naopak. Krátce po listopadu 1989 se ještě před Vánocemi, už coby důchodce, z neúprosného Husákova „normalizátora“ přerodil v zarputilého demokrata a nesmiřitelného kazatele občanské mravnosti, jak ji chápal Václav Havel.

A to už bylo na Aranku moc. Prohlásila, že s bráchou nechce mít nic společného, že se do Ostravy zase podívá, ale až bude Arpád pod drnem, a odletěla domů do Sydney.

Ale zpět na břehy řeky Ostravice.

Já, majitel opravdového fotbalového míče, jsem měl nárok na místo středního útočníka, kde bych, to jsem uznal, pohořel, kdyby mě nepodržel můj tehdy nejlepší kamarád Aaron Wurzel, syn pana architekta Nathana Wurzela z druhého poschodí.

Aaron Wurzel i já jsme měli coby devítiletí kluci s našimi prvními láskami nejen problémy, ale i smůlu. Pro Evu Schubertovou, blonďatou a copatou dceru lékaře ze Slezské Ostravy, jsem byl „Tschusche“(3).  Abych si Evu získal, abych jí imponoval, nosil sem jí z otcovy cukrárny a kavárny kremrole. Během jednoho rande spucovala někdy i pět.

Aaron vzdychal zase po Hedvice, tmavovlasé dcerušce advokáta Jerzyho Staniolowského, předsedy „Spolku polských vlastenců proti útisku Čechů“ se sídlem V Muglinově.

MUDr. Herwig Schubert, po březnu 1939 V Moravské Ostravě předseda městské organizace NSDAP, udělil V lednu 1939 své dceři hausarest a zatelefonoval mým rodičům, že jestli budu za Evou dolízat, tak se mnou zatočí. Až do 15. března 1939 jsem na Evu čekával před německou dívčí školou V Moravské Ostravě, ale Eva šla už jen po mých kremrolích, ani za ně nepoděkovala, ohrnula nos, zastrčila kremrole do tašky a s hrdě vztyčenou blonďatou hlavou s copánky odešla.

JUDr. Jerzy Staniolowski přistihl jednou zvečera, když vyváděl svého čokla, Aarona na lavičce v Komenského parku, jak drží Hedviku za ručičku, zvedl klacek, hnal Aarona až na náměstí před Novou radnicí s pokřikem, že jestli mi, židáku, ještě jednou šáhneš na Hedviku, tak se stane neštěstí!

A jak to rané, dnes bychom řekli multikulti, mládí na levém i na pravém břehu řeky Ostravice skončilo?

Tragicky.

A poznamenalo nejen mě, ale nás všechny z levého i z pravého břehu na celý život.

V úterý 14. března 1939 večer, padal mokrý sníh, jak mi vyprávěl otec Bohumil, přiběhl pan Wurzel jen v košili do naší cukrárny a kavárny, zatáhl otce do rohu za umělou palmu a zašeptal:

„Už jsou tady!“

„Kdo?“

„Hitlerův Wehrmacht, volal mi pan doktor Rosenbaum z Přívozu, se hrne k nám do Ostravy! Co mám dělat?“

Otec prý panu Wurzelovi odpověděl: „Nic, nedělejte nic, žádné strachy! Jestli přijdou, tak budou muset zase rychle odejít. Svět to tak nenechá, to si Hitler nemůže dovolit!“

„Ale když já jsem Žid!“

„No a? Dejte si koňak, ten vás uklidní. Nějak bylo, nějak bude.“

Po třetím koňaku se pan Wurzel uklidnil, dal si ještě jedno espreso a otec Bohumil mi řekl, abych pana Wurzela pro každý případ, pro jaký případ mi neřekl, převedl přes ulici domů, že on nemůže, protože na sedmou se přihlásil velitel policie, pan doktor Němec, se třemi vysoce postavenými hosty z Brna. Koňakem poněkud omámeného pana Wurzela jsem už přes Johannyho ulici do našeho domu nestačil včas převést, protože do naší ulice ve sněhové vánici pomalu vjel obrněný vůz s hákovým křížem a za ním na bílém koni s tasenou šavlí vychrtlý o?cír s přilbou na hlavě. A to se už na rohu před otcovou cukrárnou a kavárnou srotil hlouček ostravských nacistů, nebylo jich více než dvacet, a všichni řvali: „Heil Hitler! Wir wollen Heim ins Reich! Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“(4) Uprostřed hloučku jsem zahlédl pana Wolfganga Heinzeho z třetího poschodí, ne v civilu, ale v jakési hnědé uniformě s hákovým křížem na pravém rukávu a už ne s obvázanou hlavou, tedy s pravým ušním boltcem na správném místě. A pan Heinze zahlédl i mě a pana Wurzela jen v košili a zařval: „Juden raus !“(5), přiskočil k panu Wurzelovi, natrhl mu límec a zasyčel do jeho vyděšeného obličeje, k mému údivu česky: ,,S tebou, Žide, si to ještě vyřídím!“ Pana Wurzela, kolena se mu podlamovala, jsem s vypětím všech sil přetáhl na druhou stranu ulice. V chodbě našeho domu jsme si sedli na schody, nabírali dech a pan Wurzel neustále opakoval: „To je konec, to je konec...“ Až po dlouhé chvíli jsem panu Wurzelovi pomohl do druhého poschodí, zazvonil a předal ho uplakané paní Ester Wurzelové.

Doma zatáhla maminka záclony a poručila mi, abych se neopovážil vyhlížet z okna na pochodující roty Wehrmachtu a na uřvaný hlouček ostravských nácků naproti, na rohu před naším lokálem. Otec ten večer zavřel cukrárnu a kavárnu už před osmou, marně čekal na návštěvu pana policejního velitele a na jeho hosty, tak pozhasínal světla a poslal pana Kubíčka, číšníka, Lidušku a Zdenku, které obsluhovaly, a paní pokladní Žáčkovou tentokráte předčasně domů. Jinak zavíral otec až o půlnoci.

Moje první škaredá středa dne 15. března 1939 začala po snídani krátkou sněhovou vánicí a studeným deštěm. Když jsem kolem půl osmé vyšel z domu do školy, rozkašlal jsem se. V naší ulici ležel pro mě odporně smradlavý modrý opar z cizího benzínu. Český spálený benzín zapáchal jinak. Po několika krocích jsem Za sebou zaslechl úder, jako by někdo shodil na mokrou dlažbu pytel s kostmi. Ohlédl jsem se, zarazil se mi dech, nebyl jsem schopen vykřiknout, nemohl jsem se pohnout a připadalo mi, jako by mi chodidla vyrazila do žulové dlažby naráz hluboké kořeny.

Na dlažbě před vchodem do našeho domu ležel v krvi, která pomalu prosakovala modrým hedvábným županem, a s rozdrcenou hlavou pan Nathan Wurzel.

Náš domovník přikryl pana Wurzela pytlem od cementu.

Z domu vyšel v hnědé uniformě, s neobvázanou hlavou a s pravým boltcem přišitým na správném místě pan Wolfgang Heinze, sklonil se nad panem Wurzelem, nadzvedl pytel od cementu, narovnal se a hloučku vyděšených občanů hlasitě sdělil, že se vlastně nic moc nestalo, jen jeden Žid skočil z okna a že to tím pádem má za sebou.

Do školy jsem nešel.

Doma plakala maminka a otec Bohumil prohlásil, že lokál dnes neotevře.

Před polednem snášeli v plechové rakvi Zřízenci pohřebního ústavu paní Ester Wurzelovou. Podřezala si na obou zápěstích žíly. Plechovou rakev s paní Wurzelovou vsunuli funebráci do dodávkového auta, kde už zahalen pytlem od cementu ležel pan Wurzel.

Aarona, mého nejlepšího kamaráda, jsem už neviděl.

Nevím, kam ve škaredé středě dne 15. března 1939 zmizel, kam šel, u koho se schoval. Až o sedmdesát let později se mi Aaron ozval krátkým dopisem z Izraele a sdělil, že se už několikráte vypravoval do Ostravy, ale vždy si tu cestu rozmyslel, že by si sice rád se mnou o našem mládí na levém břehu řeky Ostravice popovídal, ale že z návratu má strach a že Ostrava, ač město na jeho osudu nevinné, ho děsí. Tak jsem se za Aaronem do Izraele vydal já. První večer si Aaron v Haifě povzdechl: „Do Ostravy bych se možná vrátil, ale nevím kam, ke komu a co bych si tam počal, když ani nevím, kam a jak po tom strašném 15. březnu otce a maminku pochovali.“

O ostatních kamarádech z levého i pravého břehu zapáchající řeky Ostravice, o jejich osudech po škaredé středě dne 15. března 1939 vím cosi jen z doslechu, o některých nevím nic. Kurt Kupka, ten s tou bolavou nohou, jehož otec, nácek, byl hlavním inženýrem na dole Svaté Trojice, to po odsunu do sovětské okupační zóny, pozdější NDR, dotáhl až na majora státní bezpečnosti. Erich Preis šel se svou maminkou, krasavicí, prý v roce 1943 v Osvětimi do plynu. Josepha Smudu, otce Karla Smudy, V Ostravě od roku 1934 emigranta a funkcionáře německé komunistické strany v exilu, sebralo gestapo už v noci na 15. března 1939 a více se o něm neví. Karel Smuda přežil válku v nacistickém sirotčinci u Hannoveru. A moje první velká láska, blonďatá a copatá Eva Schubertová, která měla spadeno na moje kremrole, utekla s otcem už v lednu 1945 z Ostravy k příbuzným do Magdeburgu, studovala marxismus ve východním Berlíně i v Moskvě a na univerzitě V Lipsku se prý vyšplhala až na děkanku. JUDr. Jerzy Staniolowski, polský vlastenec, autor bojového hesla z roku 1938 „Ostravica granica!“, narukoval v létě 1939 k polské armádě, válčil proti Němcům, padl koncem září 1939, když si Sověti s nacisty rozdělili Polsko, do ruského zajetí a skončil z jara 1940 s několika tisíci polských důstojníků v Katyni s ruskou kulkou v hlavě, napsala mi v lednu 1996 Hedvika, kdysi dávno první velká láska mého kamaráda Aarona. A o Wolfgangovi Heinzem, o náckovi z třetího patra, za okupace vedoucím nacistické strany NSDAP v Ostravě, jsem se dočetl až v roce 1974 v západním Německu: Po odsunu v září 1945 do Bavorska to Wolfgang Heinze dotáhl na zakládajícího člena Sudetoněmeckého landsmanšaftu (6) a až na několika vládními řády vyznamenaného státního tajemníka na ministerstvu vnitra v Bonnu.

Ta škaredá středa dne 15. března 1939 nás, tehdy kluky a holky z obou břehů řeky Ostravice, poznamenala na celý život.

-------------------

Poznámky:

1) Krajzák - budova ostravského Krajského soudu na nábřeží Ostravice.

2) Karel May - populární německý spisovatel dobrodružné literatury. Harry Piel - tehdy populární filmový herec v rolích kriminalistů.

3) Tschusche, Čušové - Sudetoněmecké pejorativní slovo pro Čechy

4) Chceme domů do říše! Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!

5) Židi ven!

6) Německy: Sudetendeutsche Landsmannschaft.

(Ota Filip. Tři škaredé středy a sedm dalších elegií o zlých dnech. Brno: Barrister & Principal, 2012. ISBN 978-80-87474-66-2)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petice: Zachraňme Briessovu sladovnu!

21:37 Petice: Zachraňme Briessovu sladovnu!

Petice podle § 1 zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním.