Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 20.díl. Historie a náboženství Židů

16. 4. 2018 9:18

Před týdnem jsme se v tomto cyklu věnovali knize, kterou sepsal odpadlík od muslimské víry i životní praxe Ibn Warraq a nazval ji lakonicky Proč nejsem muslim. Kniha to byla pochopitelně subjektivně kritická, ale v každém případě k vážnému zamyšlení. A protože je v dobré společnosti dobrým zvykem dát slovo oběma stranám, pro dnešek jsem vybral knihu jiného heretika, pro změnu kritika současné politické praxe židovského státu i učení. Jde o prof. Israela Shahaka (1933 – 2001) a jeho spis Historie a náboženství židů.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 20.díl. Historie a náboženství Židů
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Co je na obou knihách – té minulotýdenní i této dnešní - nejcennější, a to je třeba říci hned na začátku, je fakt, že jejich autoři jsou lidé s osobní zkušeností. Warraq je bývalý věřící muslim, který sám sebe označuje dnes za sekulárního humanistu. S jistou nadsázkou by stejné označení mohlo platit i na Shahaka. Shahak je bývalý přesvědčený ortodoxní Žid, stoupenec politiky Ben Guriona. Oba autoři vyvolávají zděšení a odpor v řadách fanatických stoupenců – tu židovství, tu islámu, protože se netají stinnými stránkami obou učení a hlavně jejich následné politické praxe. Jsou to tedy hlasy zevnitř. Nikoli akademické posudky anonymních vzdělanců ze západních fakult, trpící nedostatkem živého kontaktu a osobní zkušenosti s problémem. Jsou to svého druhu svědectví.

Profesora Shahaka velmi dobře charakterizuje Edward Said.

Profesor Israel Shahak, emeritní profesor organické chemie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalému, je jednou z nejpozoruhodnějších osobností na současném Středním východě. Poprvé jsem ho potkal před pětadvaceti lety, kdy se země vzpamatovávala z války v roce 1967 a poté v roce 1973, a začali jsme si pravidelně psát.

Narodil se v Polsku, přežil koncentrační tábor, ze kterého se mu podařilo uprchnout. Okamžitě po skončení druhé světové války odjel do Palestiny. Stejně jako mnozí mladí Izraelci té doby sloužil každé léto v ozbrojených službách, tak, jak to vyžadoval izraelský zákon. Za pomoci pronikavého, neústupného, zvídavého a ke kořenům věci směřujícího intelektu budoval kariéru univerzitního lektora a výzkumníka v oblasti organické chemie - studenti jej opakovaně zvolili nejlepším učitelem a za své akademické výkony obdržel mnoho cen - a současně si začal uvědomovat, jak politika sionismu a praktiky státu Izrael vedou k utrpení a ztrátám nejen pro Palestince, kteří přišli o západní břehy Jordánu a pásmo Ghazy, ale také pro mnoho nežidovských obyvatel (t.j. palestinskou minoritu), kteří nechtěli opustit zemi po vyhnání v roce 1948, zůstali ve svých domovech a stali se občany Izraele. To ho přivedlo k systematickému studiu povahy Státu Izrael a jeho historie, zapojil se do historické a politické debaty, která, jak zjistil, je velkou neznámou pro většinu ne-izraelitů, zejména Židů žijících v diaspoře, pro které představoval Izrael vysněnou demokratickou a zázračnou zemi, jež si zasluhuje bezpodmínečnou podporu a obranu. Obnovil Izraelskou ligu lidských práv a po několik let pracoval jako její předseda. Byla to skupina lidí se stejnými názory, které spojovala idea toho, že lidská práva by měla být stejná pro všechny, nejen pro Židy. Shahakovy politické názory se od postojů ostatních izraelských a neizraelských umírněných odlišují v zásadě v tom, že osamocen dokázal hlásat čistou pravdu bez příkras a bez ohledu na to, zda čistá pravda může být pro Izraelce a Židy „prospěšná“. Ve svých spisech a veřejných prohlášeních se projevuje jako hluboký, a dovolím si říci agresivní a radikální antirasista. Pro porušování lidských práv existuje jeden a pouze jeden standard; nezáleží tedy na tom, zda většina tehdejších izraelských Židů napadala Palestince, jelikož on, jakožto intelektuál, se musel svým svědectvím proti těmto útokům postavit. Bez nadsázky lze říci, že se této pozice držel tak striktně, že se velmi brzy stal v Izraeli velmi nepopulární osobou.

Shahavův příběh není zcela nepodobný příběhu amerického židovského historika Johna Sacka (1930-2004), který před lety vydal zdrcující dokumentární svědectví o zvěrstvech, která páchali židovští navrátilci z koncentračních táborů na civilním (německém) obyvatelstvu postupně osvobozovaného Polska (Sack odtamtud pocházel). Měl jsem tu čest, že jsem mohl Sackovu knihu koncem 90. let minulého století vydat česky a také uvítat jejího autora v Praze. Na otázku, proč on, Žid, sepsal takovou obžalobu chování Židů v té nenormální a tragické situaci, odpovídal lakonicky: „Právě proto, že jsem Žid, jsem to musel udělat já.“

Israel Shahak si byl rovněž vědom kontraverze, kterou svými názory vyvolával. Proto cítil potřebu, podobně jako již zmíněný John Sack, vysvětlit, proč vlastně tuto knihu vydává. Zkusme mu naslouchat pozorně a bez předsudků.

Dovolte mi začít oficiální izraelskou definicí pojmu „Žid“, ve které se zřetelně projevuje zásadní rozdíl mezi Izraelem jako „židovským státem“ a většinou ostatních zemí. Podle této oficiální definice Izrael „náleží“ osobám, které izraelské úřady považují za Židy, bez ohledu na to, kde žijí a bez ohledu na ně samotné. Izrael naopak oficiálně „nenáleží“ nežidovským občanům, jejichž status je oficiálně považován za nižší. V praxi to znamená, že pokud členové peruánského kmene konvertují k judaismu, jsou považování za židy a mohou se stát občany Izraele a využívat asi 70% západního břehu Jordánu (a 92% území samotného Izraele) oficiálně určeného pouze pro prospěch Židů. Všichni nevěřící, ne pouze Palestinci, nesmí mít z těchto území žádný užitek. (Tento zákaz platí dokonce i pro izraelské Araby, kteří slouží v izraelské armádě a dosáhli vysokých hodností.) Případ s Peruánci konvertujícími k judaismu se před několika lety opravdu stal. Nově stvoření Židé se usadili na západním břehu poblíž Nábulu na území, kam nemají nevěřící ve skutečnosti vůbec přístup. Všechny izraelské vlády podstupují enormní míru politického rizika včetně válečného konfliktu, aby tyto osady, obývané pouze osobami definovanými jako „Židé“ (ne Izraelci, jak většina médií nepravdivě uvádí), podléhaly pouze židovské zprávě.

Podezřívám americké a britské Židy z toho, že kdyby křesťané chtěli prohlásit Spojené státy nebo Velkou Británii za „křesťanský stát“ náležející pouze občanům oficiálně definovaným jako „křesťané“, považovali by to tito Židé za projev antisemitismu. Výsledkem této doktríny by byla skutečnost, že Židé konvertující ke křesťanství by se stali plnohodnotnými občany právě díky této konverzi. Na tomto místě by mělo být připomenuto, že Židé z mnoha událostí své historie dobře znají výhody takovéto konverze. V období kdy křesťanské a islámské státy diskriminovaly všechny osoby vyznávající jiné než oficiální státní náboženství (včetně Židů), zmizela diskriminace Židů v okamžiku jejich konverze. Toto jasně ukazuje, že stejná výlučnost považovaná většinou Židů žijících v diaspoře za antisemitskou, je považována většinou všech Židů za židovskou. Postavit se na odpor antisemitismu, židovskému šovinismu, je obecně považováno za „sebenenávist“, já osobně tento koncept považuji za nesmyslný.

Tato kniha je psaná anglicky a je určená pro lidi žijící mimo stát Izrael. Přesto je svým způsobem přímým pokračováním politických aktivit mě samotného jako izraelského Žida. Začal jsem se této práci věnovat v letech 1965 a 1966 v rámci protestu proti události, která v té době způsobila ohromný skandál. Osobně jsem se stal svědkem toho, jak ultraortodoxní Žid z Jeruzaléma odmítl zapůjčit o šabatu svůj telefon pro přivolání záchranky pro nežidovského člověka, který zkolaboval kousek od jeho domu. Nenapsal jsem o daném incidentu článek do novin, což by byl standardní postup, ale svolal jsem schůzku rabínského soudu v Jeruzalému, jenž se skládá z rabínů jmenovaných Státem Izrael. Zeptal jsem se jich, zda se takové jednání slučuje s jejich výkladem židovského náboženství. Odpověděli mi, že dotyčný Žid se choval správně a skutečně zbožně a svůj výrok podložili odkazem na pasáž ze závazného přehledu Talmudických zákonů sepsaného v tomto století. Teprve poté jsem o celé události napsal do hlavního hebrejského deníku Haarec a uvedený článek vyvolal mediální skandál.

Jakákoliv forma rasismu, diskriminace a xenofobie se stává potentní a politicky vlivnou v situaci, kdy většinové společnosti vyhovuje a ta ji bere za danou. Toto platí zvláště tehdy, pokud je diskuse na dané těma formálně nebo obecným souhlasem zakázána. Když mezi Židy převažuje rasismus, diskriminace a xenofobie vůči nevěřícím, a když je tato nenávist živena náboženskými motivacemi, v ničem se neliší od opačného protipólu antisemitismu a jeho náboženských příčin. Dnes se zeširoka hovoří jen o druhém případu, zatímco jen pouhá existence toho prvního je všeobecně popírána daleko více za hranicemi Izraele než uvnitř země samotné.

Shahak jako bytostný humanista celým svým dílem protestuje proti rasové nerovnosti jako modelu společenské praxe v Izraeli. Nachází v této tradici kořeny násilí, jehož je současný Blízký východ neustálým dějištěm.

Podle židovského náboženství je vražda Žida hrdelním zločinem a jeden ze tří nejohavnějších hříchů. Další dva jsou modlářství a cizoložství. Židovské náboženské soudy a světské autority mají za úkol trestat kohokoliv usvědčeného z vraždy Žida i za obvyklé hranice spravedlnosti. Žid, který nepřímo způsobí smrt jiného Žida, je ovšem vinen pouze tím, čemu se v Talmudickém zákoně říká hřích proti „nebeskému zákonu“, a trestat jej má spíše Bůh než člověk.

Když je obětí nevěřící, je situace zcela odlišná. Žid, který zavraždí nevěřícího, se provinil pouze hříchem proti nebeskému zákonu netrestaným soudem. Způsobit nepřímo smrt nevěřícího není vůbec žádný hřích.

Jeden z vůbec nejdůležitějších výkladů „Šulchan aruch“ vysvětluje, že když se jedná o nevěřícího, „není možno zvednout ruku, aby mu ublížila, ale je možno mu ublížit nepřímo, např. odstranit žebřík poté co spadl do jámy… Neexistuje zde zákaz, protože to nebylo způsobeno přímo.“ Poukazuje se ovšem na to, že skutek vedoucí ke smrti nevěřícího je zakázán, pokud by mohl zapříčinit nepřátelství vůči Židům.

Pokud nežidovský vrah spadá do židovské jurisdikce, musí být popraven bez ohledu na to, zda byla oběť židovského původu nebo ne. Ovšem, pokud je oběť nevěřící a vrah konvertuje k judaismu, není potrestán.

Toto všechno se ve státě Izrael přímo praktikuje. I když státní trestní zákoník nijak mezi Židy a nevěřícími nerozlišuje, velmi zřetelně tak činí ortodoxní rabíni, kteří vedou své ovečky cestou k halacha. A zvláště významná je rada, kterou dávají religiózním vojákům. První taková oficiální rada vyšla v brožuře vydané centrálním regionálním vedením izraelské armády majícím ve své kompetenci i západní břehy Jordánu. Vrchní kaplan v této brožurce píše: „Pokud naše síly narazí během války při pronásledování na civilisty a není jisté, že tito nemohou našim silám nějak uškodit, podle halachy mohou a dokonce mají být zabiti. Za žádných okolností nelze věřit Arabovi, i pokud vypadá a působí civilizovaně.

Pokud naše síly útočí ve válce na nepřítele, mohou a dokonce mají podle halachy zabít i dobré civilisty. To jest civilisty, kteří jsou předstíraně dobří.

Téma nejvyšší hodnoty lidského života a povinnosti každé lidské bytosti učinit vše pro záchranu života bližního svého, je přirozeně důležité. V židovském kontextu má také zvláštní význam vzhledem ke skutečnosti, že od druhé světové války je dle obecného židovského přesvědčení „celý svět“ nebo přinejmenším celá Evropa odsuzována za to, že nikdo nic nedělal ve chvíli, kdy byli masakrováni Židé.

Podle halachy je svrchovanou povinností bránit život bližního Žida. Tato povinnost je nadřazena všem ostatním náboženským závazkům a zákazům, výjimkou jsou situace vedoucí ke třem nejohavnějším hříchům, cizoložství (včetně incestu), vraždy a modlářství.

Co se nevěřících týče, základní talmudická zásada zní, že jejich životy nesmí být chráněny, i když je také zakázáno vraždit je přímo. Sám Talmud to vyjadřuje v této zásadě: „Nevěřící není nutno pozdvihnout, (vytáhnout ze studny) ani srazit do ní. Maimonides to vysvětluje blíže:

„A k nevěřícím, se kterými nejsme ve válce, jejich smrt nesmíme způsobit, ale je zakázáno zachránit je, pokud jsou na pokraji smrti; pokud například vidíme, že jeden z nich padl do moře, nesmíme ho zachránit, protože je psáno: „nebudeš ukládat svému bližnímu o život“, ale nevěřící není tvůj bližní.

Dvojlomnost v ideologii a praxi moderního judaismu přináší mnohé paradoxy. K těm nejtragičtějším patří osud izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Politika, který jako první v dějinách podal ruku na usmířenou palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi. Oba dostali Nobelovu cenu míru za to, že – byť na krátko – zahájili partnerský dialog o soužití Židů a Palestinců. Dějinným paradoxem je, že nedlouho poté byl premiér Rabin zavražděn atentátníkem Jigalem Amirem, což navzdory očekávání nebyl Palestinec – nýbrž fanatický ortodoxní Žid. V důsledku téhož náboženského a politického schizmatu nemohl ani pozdější premiér Šaron navštívit pietní akci připomínající právě Rabinovo zavraždění. Šaronovi to totiž nedovolila bezpečnostní rizika. Profesor Shahak na pozadí těchto dilemat a paradoxů vidí východisko v redefinici mezikonfesních a mezietnických vztahů mezi Židy a nežidovským obyvatelstvem židovského státu. A co je pro Shahaka typické: protože většina kritiky směřuje na hlavy jedné strany, Palestinců, snaží se to vyvažovat i kritikou do vlastních židovských řad. Bojuje totiž proti každému fundamentalismu - bez rozdílu barvy, konfese a národnosti.

Přetrvávající vztah klasického judaismu k ne-Židům silně ovlivňuje následovníky, ortodoxní Židy a jejich následovníky – sionisty. Prostřednictvím sionistů má klasický judaismus vliv na politiku Státu Izrael. Od roku 1967 se Izrael stává více a více židovským, takže jeho politika je více ovlivněna židovskou ideologií než chladnými imperiálními zájmy. Židovské vlivy nejsou většinou dostatečně vnímány zahraničími odborníky, kteří mají sklon ignorovat či snižovat vliv židovského náboženství na izraelskou politiku. Čímž je také vysvětleno, proč je tolik jejich předpovědí mylných.

Ve skutečnosti jsou náboženské důvody příčinou izraelských vládních krizí častěji než cokoli jiného. V hebrejském tisku se nepřetržitým půtkám mezi náboženskými skupinami nebo mezi náboženskými a světskými myšlenkovými proudy věnuje daleko více místa než čemukoli jinému, kromě období války nebo napjaté bezpečnostní situace. Když jsem na počátku srpna 1993 psal tuto knihu, hlavní témata v hebrejském tisku byla tato: zda synové nežidovských matek, vojáci zabití v akci, budou na izraelských hřbitovech pohřbeni v oddělených částech; zda židovské pohřební organizace s monopolem na pohřeb všech Židů kromě členů kibuců, mohou před pohřbením nadále obřezávat mrtvoly neobřezaných Židů (bez povolení rodinných příslušník; zda bude do Izraele povolen či zákonem zakázán dovoz masa, které není košer - neoficiálně je tento dovoz zakázán od založení státu.

Izraelci i Židé z diaspory musí tudíž projít sebekritickou fází, která bude zahrnovat také objektivní posouzení židovské minulosti. Nejdůležitější součástí této kritiky musí být podrobná a upřímná kritika židovského přístupu k ne-Židům. A to je přesně to, co mnoho Židů právem vyžaduje od ne-Židů: vyrovnání se s vlastní minulostí a přiznání diskriminace a perzekuce Židů zabitých ne-Židy. Za posledních 40 let je počet ne Židů zabitých Židy daleko vyšší než počet Židů zabitých ne-Židy. Míra perzekuce a rozsah diskriminace ne Židů ze strany „židovského státu“ s výraznou podporou organizovaných Židů z diaspory je také enormně vyšší než utrpení Židů pod jhem nepřátelských režimů. I když boj proti antisemitismu a všem ostatním formám rasismu nesmí nikdy ustat, boj proti židovskému šovinismu a exkluzivismu, jenž musí zahrnovat kritiku klasického judaismu, má v současnosti stejnou či vyšší důležitost.

(Israel Shahak – Historie a náboženství Židů. Přeložil Zdeněk Strnad. Olomouc: Votobia 2005. ISBN 80-7220-224-3)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…