Co je na obou knihách – té minulotýdenní i této dnešní - nejcennější, a to je třeba říci hned na začátku, je fakt, že jejich autoři jsou lidé s osobní zkušeností. Warraq je bývalý věřící muslim, který sám sebe označuje dnes za sekulárního humanistu. S jistou nadsázkou by stejné označení mohlo platit i na Shahaka. Shahak je bývalý přesvědčený ortodoxní Žid, stoupenec politiky Ben Guriona. Oba autoři vyvolávají zděšení a odpor v řadách fanatických stoupenců – tu židovství, tu islámu, protože se netají stinnými stránkami obou učení a hlavně jejich následné politické praxe. Jsou to tedy hlasy zevnitř. Nikoli akademické posudky anonymních vzdělanců ze západních fakult, trpící nedostatkem živého kontaktu a osobní zkušenosti s problémem. Jsou to svého druhu svědectví.

Profesora Shahaka velmi dobře charakterizuje Edward Said.

Profesor Israel Shahak, emeritní profesor organické chemie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalému, je jednou z nejpozoruhodnějších osobností na současném Středním východě. Poprvé jsem ho potkal před pětadvaceti lety, kdy se země vzpamatovávala z války v roce 1967 a poté v roce 1973, a začali jsme si pravidelně psát.

Narodil se v Polsku, přežil koncentrační tábor, ze kterého se mu podařilo uprchnout. Okamžitě po skončení druhé světové války odjel do Palestiny. Stejně jako mnozí mladí Izraelci té doby sloužil každé léto v ozbrojených službách, tak, jak to vyžadoval izraelský zákon. Za pomoci pronikavého, neústupného, zvídavého a ke kořenům věci směřujícího intelektu budoval kariéru univerzitního lektora a výzkumníka v oblasti organické chemie - studenti jej opakovaně zvolili nejlepším učitelem a za své akademické výkony obdržel mnoho cen - a současně si začal uvědomovat, jak politika sionismu a praktiky státu Izrael vedou k utrpení a ztrátám nejen pro Palestince, kteří přišli o západní břehy Jordánu a pásmo Ghazy, ale také pro mnoho nežidovských obyvatel (t.j. palestinskou minoritu), kteří nechtěli opustit zemi po vyhnání v roce 1948, zůstali ve svých domovech a stali se občany Izraele. To ho přivedlo k systematickému studiu povahy Státu Izrael a jeho historie, zapojil se do historické a politické debaty, která, jak zjistil, je velkou neznámou pro většinu ne-izraelitů, zejména Židů žijících v diaspoře, pro které představoval Izrael vysněnou demokratickou a zázračnou zemi, jež si zasluhuje bezpodmínečnou podporu a obranu. Obnovil Izraelskou ligu lidských práv a po několik let pracoval jako její předseda. Byla to skupina lidí se stejnými názory, které spojovala idea toho, že lidská práva by měla být stejná pro všechny, nejen pro Židy. Shahakovy politické názory se od postojů ostatních izraelských a neizraelských umírněných odlišují v zásadě v tom, že osamocen dokázal hlásat čistou pravdu bez příkras a bez ohledu na to, zda čistá pravda může být pro Izraelce a Židy „prospěšná“. Ve svých spisech a veřejných prohlášeních se projevuje jako hluboký, a dovolím si říci agresivní a radikální antirasista. Pro porušování lidských práv existuje jeden a pouze jeden standard; nezáleží tedy na tom, zda většina tehdejších izraelských Židů napadala Palestince, jelikož on, jakožto intelektuál, se musel svým svědectvím proti těmto útokům postavit. Bez nadsázky lze říci, že se této pozice držel tak striktně, že se velmi brzy stal v Izraeli velmi nepopulární osobou.

Shahavův příběh není zcela nepodobný příběhu amerického židovského historika Johna Sacka (1930-2004), který před lety vydal zdrcující dokumentární svědectví o zvěrstvech, která páchali židovští navrátilci z koncentračních táborů na civilním (německém) obyvatelstvu postupně osvobozovaného Polska (Sack odtamtud pocházel). Měl jsem tu čest, že jsem mohl Sackovu knihu koncem 90. let minulého století vydat česky a také uvítat jejího autora v Praze. Na otázku, proč on, Žid, sepsal takovou obžalobu chování Židů v té nenormální a tragické situaci, odpovídal lakonicky: „Právě proto, že jsem Žid, jsem to musel udělat já.“