Dlouhá desetiletí se čtenáři i literární vědci dohadují, kdo vlastně byl pro české slovesné umění mezi dvěma světovými válkami významnější. Zda humanistický, žánrově velmi všestranný dramatik, prozaik, v mládí i básník, a hlavně po celý život brilantní novinář Karel Čapek, nebo Spíše Karel Poláček, rodák z Rychnova nad Kněžnou, předobrazu jeho maloměstských románů, ale především tvůrce nesmrtelné knížky Bylo nás pět, kterou psal ve stínu očekávaného transportu bez návratu. A ovšem též mimořádný novinář. Myslím, že tento spor nelze rozhodnout, stejně jako neurčíte, zda je lepší Chagall nebo Dalí. Každý je prostě svůj. A čtenáři mají své priority. Z toho, že zde vybíráme právě tyto krátké texty od Karla Poláčka, si domyslíte jen něco o soukromém vkusu, ale ne o kvalitě, hodnotě a nadčasovosti.

Nemá smysl tu přepisovat tahák z maturitní otázky Karel Poláček. Tak jen stručně: žil v letech 1892-1945, prošel frontami první světové války, studoval práva, od roku 1920 se živil jako novinář, v Lidových novinách, Českém slově a jinde. Navzdory tomu, že hned po návratu z první války vystoupil ze židovské obce, stal se obětí holocaustu – zahynul při pochodu smrti v lednu 1945. Přes všechnu tragičnost jeho osudu po sobě zanechal dílo hodné velkého mistra satiry a humoru. A také nekonečnou řádku novinových článků, v nichž nacházíme tolik nadčasového a dosud aktuálního, až někdy mrazí. Pro dnešní čtení jsme vybrali texty z knížky fejetonů Život ve filmu, která vyšla poprvé v roce 1927.

Novináři

V literatuře a na divadle bývají novináři výhradně komický element. Jeví se tu jako poskakující a štěbetající šantalové, kteří s blokem v ruce vnikají do domácnosti slavných hereček, postižených automobilovou nehodou. Tam se obyčejně dovídají, že přišli pozdě a že je už konkurence předešla. Tu pak poskakují, klopýtají, pokřikují, chytají se za hlavu a vůbec dělají všecko možné, aby se obecenstvo smálo. Na jevišti bývá pravidelným údělem novinářovým blamáž a vyhazov.