Tehdy jsem nevěděl, že byl skoro rodák - kousek od Hradce Králové se 28. května 1924 narodil a tamtéž vychodil gymnázium, později tam režíroval v divadle. Nevěděl jsem, že byl původní profesí herec, to mi došlo až při četbě jeho knížek, nejprve básnických a od konce 60. let prozaických. Jeho autorský rukopis nezapřel lásku k divadlu, k tomu zmenšenému průmětu mnohem většího divadla světa. Tomu prostoru, kde se nemluví obyčejnými slovy, kde – je-li to dobrá hra – má každé slovo význam, protože na jeho kořenech vyrůstá ten strom života venku, mimo jeviště, za dveřmi pohádky o nás, kterou si pustíme do života, jen chceme-li a máme-li tu vnitřní potřebu vnímat ono nedosažno jako metaforu.

Později jsem se začal podrobněji pídit po Jiřím Šotolovi, setkávat se s dalšími jeho prózami (Tovaryšstvo Ježíšovo, Svatý na mostě a řadou dalších) a paradoxně teprve pak s jeho poesií, s kterou se rozloučil v roce 1969.

„Vážená! Generalissime hlavo! / Je tady dole ouzko, smím-li to tak říct, / a lidskej život na nitce / a nitka všelijaká…“

Tato slova na čtenáře vykřikla z jedné básně z knížky Podzimníček (vyšla roku 1967) a mně připadá, že v ní je esence všeho podstatného, co měl její autor na srdci a co potřeboval sdělit skrze papír otevřeným očím čtenářů.

V bludišti dějin