Masaryk sám v předmluvě napsal, že váhal nad tím, zda vydat knihu tolik se vztahující k aktuálně probíhající válce, když se mezitím již ocitl v nové roli prezidenta poválečné republiky Čechů a Slováků. Z dnešního odstupu lze říci, že se nakonec rozhodl správně a text nechal vydat. Když jím dnes listujeme, je zřejmé, že Masaryk zde formuloval podstatné zásady pro poválečné uspořádání Evropy, zejména nového postavení malých národů po rozbití velkých nadnárodních států (zejména Rakouska-Uherska).
Pro Masaryka je zde velmi zásadní dichotomie pojmů „národ“ a „stát“. Velmi horuje za právo malých národů na sebeurčení a vlastní státnost. Snesl k tomu přehršli argumentů – historických, geopolitických, a v neposlední řadě kulturních. Masaryk velice silně akcentuje význam jazyka a kultury pro tvorbu národní identity a svébytnosti.
Ačkoli se některé jeho teze mohou zdát být překonány, v podstatných věcech byl prozíravý až prorocký. Zejména jeho varování před pangermanismem (a čím jiným je dnes berlínsko-bruselská byrokracie EU?) zní našim uším až nepříjemně povědomě. Když se tedy dnes, i v souvislosti s brexitem a nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu znovu a stupňovaně hovoří o smyslu evropské integrace, je dobré se vrátit pro inspiraci k autorovi, který sehrál důležitou roli v utváření Evropy po první světové válce. Neboť, jak zní otřepané, ale věčné heslo, historia magistra vitae.
(Poznámka: text ponecháváme samozřejmě v původní, dobové lexikální, gramatické a stylistické podobě.)
Filosoficky národnostní cit, idea zdomácňuje v celé literatuře; v XVIII. století na příklad počíná se studium národních písní, a mužové, jako Herder a jiní, usilují o to, postihnout v národních písních národnost, ducha národa, jak se obyčejně říká. V té době vzniká také sesílené studium jazyků a jejich srovnávání; vznikají vědecké obory germanistiky, slavistiky, romanistiky. Zároveň se všude pěstuje velmi pilně historie a všecky společenské vědy, a to s vysloveným cílem pochopit filosoficky podstatu vlastního a cizích národů ve všech projevech duchovního života a porozumět vývoji vlastního národa a člověčenstva. (Na př. tak zv. historická škola právnická – Savigny, oekonomická – v. List. – a j.). U všech národů pěstuje se vědomě filosofie národní – pangermáni, jak ukázáno, jsou politickou organisací a filosofickou synthesí toho ruchu v Německu. Vedle nich jsou v Rusku slavjanofilové, v Čechách a u Jihoslovanů humanisté, v Polsku messianisté, ve Francii, Italii, Skandinavii – všude pod různou formou vidíme stejné úsilí. Že se v dějinách filosofie posud k této stránce nepřihlíželo, je jen důkazem, jak jednostrannou, úzkou a nepolitickou je školská filosofie, tento scholastický ostrov v rozbouřeném politickém a sociálním moři nové doby.
Národnost je princip nový, moderní. Ve středověku Evropa byla organisována církví, císařstvím a státy; organisace společnosti byla theokratická a je do značné míry posud. V době staré národnostního principu také nebylo; jednotliví národové sice stáli proti sobě, ale jako cizí proti cizímu; v národech samých každá část stála vedle a proti sobě. Jen občas projevovalo se vědomí národnosti (na př. u Řeků v době Alexandrově), ale uvědomělého principu národnostního nebylo. Odtud ve středověku a do XVIII. st. ten politický kaleidoskop evropské mapy.
Reformací a renaissancí počíná uvědomování národnostní. Národní jazyky stávají se jazyky bohoslužebnými, překlad bible stejně posvěcuje jazyk lidu proti aristokratické církevní latině, řečtině a t. d. Vzniká národní nelatinská literatura ve filosofii, vědě a v krásné literatuře; literatura stává se kulturní mocí. Politicky sílí se demokracie a s ní jazyky lidu se uplatňují v parlamentech a v administraci; latina a frančtina ztrácejí své politické privilegium.
Filosofie XVIII. věku hlásá princip a ideál humanitní a francouzská revoluce prohlašuje práva člověka; Herder, „velekněz čistého člověčenství“, prohlašuje národy za přirozené orgány člověčenstva, odmítaje zároveň státy jako orgány „umělé“. Evropa organisuje se politicky stále více podle národnostního principu.
Národnost projevuje se prakticky jazykem, jazykem ovšem mluveným (jazyk mateřský); statistika národů podává se podle jazyků, grammatikové vyšetřují, do jaké míry se liší dialekty od skutečných jazyků. Není na př. sporu a nemůže být, že němčina a frančtina, že ruština a němčina jsou samostatnými, různými jazyky; ale je spor, je-li provencalstina jazykem nebo dialektem, je-li maloruština (ukrajinština) samostatným jazykem, a tudíž Malorusové (Ukrajinci) zvláštním národem a t. d.
Důležitost jazyka v určování národnosti je pochopitelná; jazyk slouží jako výrazový prostředek citům a myšlení člověka; le style c’est l’homme – platí i zde. A jazyk má ohromnou důležitost sociální – umožňuje styk lidí. Národnost, národní duch projevuje se proto v celé literatuře; o krásné literatuře se to všeobecně uznává – velicí básníci pokládají se za nejvýraznější representanty svých národů. Ale i vědy a filosofie mají svůj ráz národní – dokonce i mathematika, věda tak abstraktní, liší se podle národů. Vědy a filosofie liší se podle národů i obsahem (to, co různé národy zajímá a více zajímá) i methodou. Stejně uznává se výtvarné umění za projev národnosti; avšak totéž lze říci o náboženství, mravech a právu a o práci (práce a hospodaření je podle národů různé – různost národní stravy, kuchyně, obydlí atd.), a o státu a politice. Slovanským se na př. prohlašuje pravoslaví, katolicism se pokládá za románský, protestantism za germánský; určuje se rozdíl mezi právem římským a germánským a slovanským, ukazuje se na rozdíl státu pruského od anglického a ruského atd. Všecky tyto problémy vyžadují pečlivého vyšetření; musíme se varovat ukvapených generalisací: na př. západní Slované jsou katoličtí, ale Čechové provedli první reformaci, v této skizze má být na bohatý obsah vědecké národnostní filosofie jen upozorněno.
Národnostní princip jeví se jako zvláštní a velmi silný cit, jako láska k mateřštině a celému bytu lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem, a k půdě, na níž tito lidé bydlí; a není to pouze láska, vznikající z přirozeného zvyku (srv. nostalgii), nýbrž je to láska více méně uvědomělá, také idea – národové mají svůj kulturní a politický program, vypracovaný společnou historií a navzájem spravující tuto historii: je to moderní vlastenectví (patriotism) v tomto širokém a komplikovaném smyslu, tedy nejen loyálnost po starém způsobu k dynastii a panujícím třídám. Tedy opravdový národnostní princip, národnostní idea a ideál, jak se obyčejně říkává, netoliko národnostní cit a pud.
---
Velmi důležité pro pochopení a ocenění národnostního principu je určit přesněji poměr národnosti a státu. Pangermáni, třeba že se také dovolávají národnostního principu, staví stát nad národnost; v státu vidí summum společenské organisace, nejvyšší a vůdčí moc, a často prohlašují, že národnostní princip už je odbyt. Podobně jiní vyhlašují církev za nejvyšší organisaci, jiní zase třídu proletářskou. Myslím, že správné je, pokládat národ a národnost za cíl společenského úsilí, stát za prostředek; de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát.
Národnostní princip je poměrně nový, neustálený, kdežto stát je instituce velmi stará a tak všeobecná, že již proto se mnohým zdá být stát nejpotřebnějším, pro lidstvo nejcennějším.
Upozornil jsem již na rozdíl v politické organisaci Evropy, – západní i východní: vedle jednoho státu ruského máme na západě mnohé státy. Je v Evropě 27 států (německé státy – 26 – se nepočítají, Rakousko-Uhersko se béře za jeden). Národů je v Evropě více než dvakrát tolik než států; ethnografové a linguisté se neshodují v určování počtu zvláštních národů. Tak na př. liší se od Finů Karelové, anebo se mluví o Fino-Karelích. Lotyši se od jedněch spojují s Litevci, druzí je oddělují; Kašubové se počítají za národ od Poláků rozdílný, podobně se Ukrajinci oddělují od Rusů, atd. Problémy nejsou dost objasněny, a proto není jednotné statistiky; lze jen přibližně udat, že v Evropě je 70 národů a jazyků (ne dialektů).
Nepoměr počtu národů a států znamená, že je mnoho států národně smíšených; skutečně ryze národních států, států, tvořených jen jedním národem, takřka není; jen nejmenší státy jsou národní: Andora, San Marino, Monaco, Liechtenstein, Luxemburg, Dánsko (Portugalsko? Hollandsko?).
---
Rozdíl národu a státu někteří pangermáni charakterisovali heslem: Goethe – Bismarck. Národ je organisací kulturní, všekulturní, organisací volnou, danou přírodou, stát jsa především organisovanou mocí, je podmanitelem národa vlastního i cizího. Stát nynější vyvinul se z původní vojenské a církevní (náboženské) organisace; jsa státem dynastickým a organisací jisté třídy (šlechta – plutokracie), nešetřil rozdílů národních, a proto jsou státy smíšeny.
Státy byly vytvořeny v době, kdy duch panství chtivosti a vykořisťování byl všeobecný a silný; zásada národnostní je poměrně nová, a byla ustálena jako protiva zásady státu. Národ vykonává vliv volně (viz na př. vliv Shakespeara, Byrona, Goethe atd.), stát vykonává svůj vliv svou donucovací mocí (vliv Bismarcka, pokud byl v úřadě, na rozdíl od vlivu Goethe – ale vliv Bismarckových ideí po jeho smrti). Národ je organisací demokratickou – každý jednotlivec je povolán, každý se může uplatňovat, stát je organisací aristokratickou, donucující, potlačující: státy demokratické teprve vznikají.
---
Třebaže národnost je velikou politickou mocí, národnostní právo dosud velmi nedostatečně je formulováno v moderních ústavách a zákonech; v zemích národně smíšených některá jazyková práva jsou kodifikována, ale posud není nikde přesnějšího právního vymezení pojmu národnosti, subjekt jazykových a národnostních práv posud v žádném zákonníku není určen.
Zdůvodnění náhodnosti poprvé se vyskytuje v uvedené formuli Herderově; tento nadšený hlasatel humanity vyvozuje právo národů z principu humanitního: národ, ne stát, je přirozeným orgánem člověčenstva. Humanita v nové době počínajíc humanismem a reformací ve smyslu extensivním (člověčenstvo) a intensivním (člověctví) všeobecně byla přijímána a stala se uznaným základem vší moderní morálky; XVIII. století je v stoletím humanity a osvícenství, ve jménu humanity (filanthropie/sympathie a t. p.) usiluje se o reformy ve všech oborech společenských institucí a činností.
Z humanitismu dovozována také oprávněnost a nutnost demokracie, socialismu a národnosti; vůdcové a theoretikové demokracie a socialismu stejně jako vůdcové národnostního hnutí oprávněnost a právo demokracie, socialismu a národnosti dovozovali přímo z křesťanského přikázání lásky k bližnímu – to byl sice spíše důvod taktický, ale ve skutečnosti není jiného základu mravnosti a tudíž ani politiky než láska k bližnímu, ať se zove filanthropií, humanitou, altruismem, sympathií, rovností, solidaritou. Humanitní princip francouzskou revolucí byl prohlášen slavnou formulí: svoboda, rovnost, bratrství a kodifikován jako právo člověka a občana. Přiznání hodnoty lidské osobnosti zaručuje hodnotu občanskou a právo organisovaných společenských těles – států, církví, národů, tříd, stran atd. a jejich podřadných složek; tomu neodporuje, že se společenským tělesům také přiznává hodnota utilitární – způsobilost uskutečňovat jisté cíle pro jednotlivá individua a pro kollektivity.
Jakmile se uzná oprávněnost lidské osobnosti, individua, uznává se také oprávněnost jeho jazyka (mateřského); to je samozřejmé ve státech, obývaných jedním národem, avšak ve státech národně smíšených bývá officiální uznání jazyka předmětem národnostních sporů, a jazyková práva musí být výslovně uznána a uzákoněna. Proto, jak se upevňuje demokratism, uznávají se i národní jazyky v státní administraci; a kde podle středověké tradice platila latina a jazyky panujících tříd a národů (zvláštní postavení frančiny), znenáhla se v státní správě užívá i jazyků před tím neupotřebovaných a potlačovaných. Zejména to platí o státech národně smíšených, Rakousku, Rusku atd.
Jazyk (mateřský), jako prostředek dorozumívací, je intimně spojen s myšlením, cítěním a celým duchovním a kulturním životem jednotlivců a národů; tou měrou, jakou se všichni národové v Evropě účastnili kulturní práce, jak práce ta pokračovala a jak se zdokonalovala, jazykové se stávají kulturně bohatšími a cennějšími a nastává kulturní rovnoprávnost jazyků, odpovídající politické a mezinárodní rovnoprávnosti národů. Moderní komunikační prostředky umožnily částem národů, ovládaných různými státy, kulturní jednotu – národnost stala se uvědomělou mocí, jazyk jejím exponentem a literatura v nejširším slova smyslu stala se výrazem a nejplatnějším orgánem národnosti.
Proto se dnes politická nesamostatnost národů a částí národů ve smíšených státech tak silné a tak všeobecně pociťuje a tak těžce nese. Jaké na př. bylo a je barbarství, roztrojit polský národ a zakazovat v Prusku a Rusku i dětem polsky mluvit! Jakým právem jsou Poláci, Čechové a Slováci atd. politicky potlačeni, když národové jiní a menší (Dánové, Hollanďané atd.) jsou volní? Není to přímo nesmysl, když Rumun v Rumunsku je volný, ale jeho soused a bratr v Uhrách potlačený? Proč mají mít Albánci svůj stát, ale Jihoslované ho mít nemají? A t. d.!
Tento nepoměr v officiálním hodnocení národnosti a státu vyplývá ze středověkého hodnocení státu církví nábožensky posvěceného, kteréžto hodnocení se přejalo novodobým absolutismem. Tento absolutism byl držen dynastiemi a aristokraciemi; když však v 18. století veliká revoluce (ta revoluce nebyla jen politická, ale také mravní a myšlenková) organisovala demokratism a republikanism, když absolutism, monarchism a aristokratism byl seslaben, přišly také národnost a jazyk v státní administraci ku platnosti. Theokratické přeceňování a přímo apotheosa státu – in concreto dynastů – ustoupilo demokratickému hodnocení; stát se stává centrálním orgánem administrace, nikoli aristokratického panování a stává se tudíž také prostředkem národů a jejich kulturního snažení. Odtud v celé Evropě úsilí všech národů o politické sjednocení a osvobození, o politickou organisaci Evropy na základě národnosti. Vnitřní historická souvislost demokratismu a socialismu i národnosti vysvětluje, proč demokratické státy, Francie, Anglie, Italie atd. a teď revoluční Rusko, slavnostně prohlásily právo všech národů na sebeurčení.
A stejně je jasno, proč militaristické monarchie středověkého rázu theokratického, proč Prusko–Německo, Rakousko a Turecko (Ferdinand bulharský se k té trojici hodí velmi dobře) odporují principu národnostnímu, stavíce nad národnost stát a dovozujíce z toho svého úzkého étatismu zásadu, že se do „vnitřních“ záležitostí jejich států Spojenci nemají práva vměšovat.
Sebeurčení národů se ovšem provést nedá, pokud tato farisejská zásada bude platit. Velký německý list už prohlásil řež Arménů za – vnitřní záležitost Turecka! Takovou vnitřní záležitostí bylo potlačování Slovanů, Rumunů a Italů v Rakousko-Uhersku, takou vnitřní záležitostí je kulturní vraždění Poláků v Prusku, a přece z těchto „vnitřních záležitostí“ vznikla tato „vnější“ světová válka.
---
Pangermáni se dovolávají historie, že prý vývoj vede k organisaci velikých států, států nenárodních, smíšených; našli se pak theoretikové, kteří smíšené státy prohlašují za vyšší, nežli státy pouze národní. S pangermány v tom souhlasí sociální demokraté němečtí, tvrdíce, že ku provedení hospodářských a sociálních reforem marxismu je třeba většího území. Vůbec politické veřejné mínění Evropy vyslovuje se ve prospěch států velikých. Heslo doby zní: imperialism.
O státech a národech malých mluví se s jakýmsi pohrdáním a s útrpností. Německý názor na stát, jakožto moc, Treitschke formuloval, když pravil, že je něco směšného v idei státu malého.
Nuže podívejme se, co nám říká historie. Občas byly organisovány veliké, národně smíšené státy; poslední pokus byl Napoleonův, před ním bylo středověké císařství, Frankové, Řím, Byzancie atd., jak jdeme nazpět. Všecky ty říše zanikly a z nich vznikly státy menší. Středověké císařství bylo zvláštním spolkem států a církve a vůbec složení těchto veleříší nebylo stejné. Celkem patří velké, národnostně smíšené říše minulosti, době, kdy síla hmotná byla rozhodující a kdy ještě zásada národnostní nebyla uznána, protože nebyla uznána demokracie. Velké, národnostně smíšené říše jsou skoro synonymem s autokracií.
Historie dále učí, že některé veliké a větší státy vznikly sjednocením států téže národnosti – Německo, Italie; vzrůst těchto velikých států je docela něco jiného než podmaňování různých národů jedním národem.
Historie konečně učí, že v nové době vedle větších států, vznikajících národním sjednocením, vznikaly státy malé. Od konce XVIII. století takto vznikly Belgie a Holandsko, Srbsko, Řecko, Bulharsko, Norsko, Albánie (Švýcary upraveny). Velmoci nenárodní upadají; Turecko padlo, a právě teď rozčleňuje se veliké smíšené Rusko a vznikají z něho státy malé a menší, a padá nenárodní Rakousko-Uhersko.
Historie učí, že vývoj rozhodně přeje vzniku malých a menších národních států; ze 27 států v Evropě mohou být nazvány velikými jen Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Anglie, Francie, Italie – ostatní, tedy veliká většina jsou menší, buď prostřední (Španělsko) nebo malé (Dánsko, Černá Hora). Tvrzení pangermánů a marxistů je docela zjevně neoprávněné.
Docela nesprávné je ztotožňování imperialismu s kapitalismem, jak to dělají marxisté; veleříše vznikly před moderním kapitalismem a snahy imperialistické a záchvatné nepocházejí pouze z motivů finančních a hospodářských Moderní stát, mající mnohem složitější úkoly nežli stát starší, potřebuje stručně řečeno mnoho peněz; občanstvo musí mimo svou potřebu domácí a soukromou značnou část svých důchodů a výdělků dávat na administraci. Všechny země nejsou stejně bohaty a plodny, nejsou stejně výhodně položeny zeměpisně a nemají stejně dobré sousedy – je přirozeno, že státy a národy malé, chudší (přírodou nebo stupněm hospodářského a kulturního vývoje) nemohou svým občanům zaopatřovat všech výhod, jichž se dostává občanům států bohatších a větších. Ale kde je psáno, že všichni národové musí býti stejně bohatí a vůbec stejní?
Národ malý může konat intensivně všecku svoji práci a tím nahražuje do jisté míry svou nepočetnost; národ veliký postupuje ve vší své činnosti více extensivně. Poměr je podobný jak mezi majitelem malého kousku půdy a velkostatkem. Proto se ve státech velikých jednotlivé části domáhají různých forem autonomie proti centralisaci.
Odpůrcové malých národů a států dokazují, že malé státy neprospívají, a to nejen hospodářsky a vojensky, nýbrž i kulturně – malý národ jako by měl i malé a zaostalé myšlení a cíle. Spor se musí řešit přesným zjištěním fakt a objasněním pojmů. Dám za příklad Čechy: národ mnohem menší než Němci (teď je poměr asi 10:80) dovedl silnému německému náporu čelit po staletí až podnes, i když západnější a severnější Slované byli poněmčeni; politicky Čechy zaujímaly důležité místo v řadě národů a prováděly jednu dobu politiku imperialistickou, podmanivše si Vídeň i Branibory s místem, kde dnes stojí Berlín; kulturně Čechy již v XIV. st. vynikaly a byli to právě Čechové, kteří první zlomili autoritu středověké theokracie a zahájili svou reformací novou dobu. Jména Žižky, Husa, Chelčického a Komenského jsou mezi největšími. Zlomeni spojeným úsilím celé Evropy, vzchopili se Čechové po dvoustoletém živoření na sklonku 18. stol. k novému kulturnímu životu – renaissance československého národa je projevem tuhé národní živoucnosti. Proč tedy a jakým právem pangermáni upírají Čechům a Slovákům samostatnosti?
Jako český národ, podobně i Dánové, Norové, Švédové, Finové jsou důkazem, že kulturní zdatnost nemůže se měřit pouze kilometry území ani číslicemi statistiky.
Dnešní velicí národové položili základy své kultury v době, kdy byli menší a malí; a zejména padá na váhu, že v starší době nebylo těch moderních poměrů komunikačních, industriálních a jiných, o kterých se říká, že jsou potřebny pro vývoj dnešní překotné kultury a kteréžto prostředky jsou přístupny malým národům stejně jako velikým – Dante, Shakespeare, Moliere a jiní žili ve dnech malých poměrů. A Ježíš a jeho stoupenci vyrostli v zapadlé krajince asijské…
Přesnější analyse a srovnání velikých a malých národů vyšetřovala by nadání, kapacitu národů; v té příčině intensivní úsilí některých malých národů odkazuje k značnému přirozenému nadání; malý národ, hájící se proti velikému, myslí mnohem intensivněji než veliký, spoléhající se na svou číselnou převahu. V tom oboru běžné úsudky o kulturním stupni a výkonech malých národů jsou velmi nepřesné a nevědecké.
---
Odpůrcové malých států a národů ukazují na Rakousko, jako na klassický prý důkaz, že malí národové musí se spojit ve větší federativní celky, nemohouce se udržet samostatnými.
Je pravda, že turecké nebezpečí přivedlo 1526 k unii Rakouska, Čech a Uher; ale stejně je pravda, že rakouští Habsburkové velmi brzy zneužili volné unie a potlačovali Čechy a Uhry. Habsburkové stali se pravým ramenem ohrožené theokracie a zlomili s pomocí říše a Evropy především Čechy a jejich husitism. Krví, železem a jesuitismem Habsburkové podlomili českou revoluci (1618) a kulturu. Celá historie Rakouska a jeho úsilí o jednotný centralisovaný, germanisující stát je důkazem a příkladem dynastické panovačnosti, nikoli federace. Rakousko bylo federací jen potud, pokud bylo spojením tří svobodných států; dnešní Rakousko-Uhersko není federací malých národů; ta federace je jen na papíře slabomyslných a přídvorských historiků a politiků; Rakousko-Uhersko je organisovaným násilím menšiny nad většinou, Rakousko-Uhersko je pokračováním středověkého dynastického absolutismu.
Rakousko-Uhersko je složeno z 9 národů: Němci – Češi se Slováky – Poláci – Malorusové – Srbo-Chorvati – Slovinci – Rumuni – Italové – Maďaři. Někteří počítají Slováky za národ zvláštní; Ladinové v Tyrolsku jsou také národ zvláštní a také část židů reklamuje svou národnost. Ve všech ostatních smíšených státech, i v Rusku, národ t. zv. panující je ve většině. Jen v Rakousku a Uhrách menšina panuje nad většinou. Co je Rakousko? Dynastie s aristokracií, armáda a její vyšší důstojnictvo, vyšší rozhodující byrokracie a církev (hierarchie), poskytující potřebné duchovní policie. Mickiewicz právem přirovnali tento beznárodní a protinárodní stát k východoindické kompanii, v níž dvě stě rodin vykořisťuje národy.
Turecko také bylo „federací“ národů – a padlo; s Tureckem padne také anomalie Rakouska, jak Mazzini správně předpověděl.
Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy. Program spojenců plně odpovídá tomuto vývoji: svobodní a osvobození národové zorganisují se podle potřeby ve větší celky a zorganisuje se tím celý kontinent. Vzniknou-li federace menších států, budou to federace svobodně založené, založené z opravdové potřeby národů, nikoli z cílů dynastických a imperialistických.
(Tomáš Garrigue Masaryk - Nová Evropa. Praha: Městská knihovna 2014. Vydání je reprintem původního vydání knihy TGM - Nová Evropa: stanovisko slovanské. Praha: Gustav Dubský, 1920.)
Psali jsme:
autor: PV
