Už jsem zde nedávno, nad jeho knihou Zoon politikon, konstatoval, že to, co patrně z Čapka přežilo takříkajíc nejživěji, jsou jeho výtvory novinářské, s pár výjimkami (např. Válka s mloky) přebíjejícími svou trvanlivostí dílo prozaické a dramatické, natožpak juvenilní básnické. A protože, jak víte, si zde také často napichujeme na vidle cech novinářský, není od věci se spolu s Karlem Čapkem ohlédnout, jak tomu s tímto cechem bylo v dobách Čapkových.

Text „Jak se dělají noviny“ pochází z roku 1937 a vznikl tedy nedlouho před Čapkovým předčasným odchodem z tohoto světa. Přesto je to četba v pravém smyslu toho slova laskavá. Jako by si autor kompenzoval v téže době psaná dramata Bílá nemoc a Matka či již zmíněný román Válka s mloky. Čapkův pohled na svět novinářský je samozřejmě pohledem, jak se dnes módně říká, insidera, čili zasvěcence, člověka, který v novinách, poblíž novin a pro noviny strávil možná největší kus svého života. Pokud náhodou někdo z vás, pt. čtenářů, má nějakou obdobnou insiderskou zkušenost se světem dnešních novin či médií obecně, možná najde v Čapkově textu leccos podobného své vlastní zkušenosti, samozřejmě vyjma technologií, které od těch dob vykonaly mnohamílový krok vpřed. Pro co asi ale analogii nenajdete, je ta láska k novinám, novinařině, novinářské černi, prostě celému tomu světu písmen a lidí kolem nich. Láska k obyčejné práci se dnes jaksi vytrácí z většiny oborů, a asi nemá smysl nad tím hořekovat. Potěší však přečíst si pár odstavců o dobách, kdy tomu tak ještě nebývalo.

***

Už častěji, a vždycky se zvláštním okouzlením, jsem četl dobrodružné romány, které se začínají tím, že zadrnčí telefon na psacím stole (nebo v elegantním mládeneckém pokoji) mladého novináře, takto zpravodaje Staru (nebo Heraldu) Dicka Hubbarda (nebo Jimmy O'Donnelyho), a zděšený dívčí hlas vydechne do telefonu: "Prosím vás, přijeďte ihned, právě se stala hrozná vražda v ulici Mickullandské." Načež řečený Dick Hubbard (nebo Jimmy O'Donelly) skočí do svého auta a jede do ulice Mickullandské, objeví stopu pachatelů, stíhá je, je omráčen nebo chloroformován, uvržen do podzemního sklepení, avšak vyvázne a pronásleduje zločince dál autem, letadlem i lodí, načež po napínavé a nebezpečné honbě, trvající nejmíň čtrnáct dní, je dopadne. Tu sáhne konečně statečný novinář k telefonu a zavolá svou redakci: "Halo, tady Dick (nebo Jimmy), připravte mi první stranu, ano, celou první stranu Heraldu, budu vám diktovat sensační zprávu, kterou žádné jiné noviny nebudou mít."

Možná, že mnoho čtenářů si podle těchto románů utvořilo značně vzrušující obraz o tom, jak vypadá redakční práce a jak se vůbec dělají noviny, snad si představují, že před každou redakcí stojí řada sportovních aut, do nichž skáčou mladí reportéři a řítí se za dobrodružstvími, že na ně čekají letadla na letištích a zločinci na místech činu, že se smí takový nadějný zpravodaj třeba jen na půldne zatoulat, aniž dostal výpověď nebo aspoň strašné vynadáno, že by si metér dal líbit, aby mu někdo v poslední chvíli přišel s novou první stránkou ranního čísla, a tak dále. Po delších zkušenostech s různými novinami mohu prohlásit, že Dick Hubbard ani Jimmy O'Donelly obyčejně nemívají svého auta ani letadla a že jejich hon za událostmi se omezuje na telefon a horečné listování v jiných novinách, dále že jejich největší, ale zato chronické risiko je, že budou mít s někým nepříjemnost: buď se šéfredaktorem pro to, že nemají tuhle či onuhle zprávu, nebo s různými zpravidla úředními činiteli pro to, že se pokoušejí z nich po telefonu vyloudit nějaké ty bližší podrobnosti. Pravda, ono není nikomu příjemné, když kolem půlnoci zařinčí doma telefon a nějaký čilý zpravodaj se vyptává, je-li pravda to či ono, na příklad, že jste v podezření z vraždy na své babičce, co, že vám o tom není nic známo? To je škoda, tak promiňte, že jsem vás zbytečně obtěžoval. - Dále takový pohotový reportér má ustavičný kalup, aby svou poslední zprávu dostal včas do listu a aby mu ji nevyhodil pan metér (ruční sazeč, pozn.PŽ) , který zrovna musí udělat místo pro veliký projev signora Mussoliniho nebo pro zasedání rozpočtového výboru v senátě, a zatím co jeho sensační zpráva už probíhá rotačkou, přinese sluha čerstvý výtisk konkurenčních novin, kde je o nějakou podrobnost nebo zprávu víc. Říkám vám, že život Dicka Hubbarda nebo Jimmy O'Donellyho je svým způsobem tvrdý a napínavý, i když nejsou vrháni do podzemních sklepení nebo spoutáni na rukou a nohou a unášeni tajemným černým autem, a to ještě Dick Hubbard nebo Jimmy O'Donelly jsou menšími, byť čile se točícími kolečky v redakční mašinérii novin, i sportovní redakce na ně pohlíží s mírnou shovívavostí, nemluvíc o takových novinářských kanónech, jako jsou hospodářští redaktoři nebo dokonce úvodníkáři, ale o těchto a jiných vnitřních tajích novin bude ještě řeč dále.