O stavu redaktorském

Povolání redaktorské patří k stavům nepravidelným. Hrou přírody se stává, že z jinocha, který prodělává normální občanský vývoj, najednou vzniká redaktor; a taková událost vzbudí v lůně občanské rodiny takový rozruch a zneklidnění jako v kruzích rolnických zpráva, že se někde vylíhlo tele se dvěma hlavami.

Redaktory možno obecně děliti ve dva druhy. K druhu prvnímu patří vesměs redaktoři staré generace, z doby, kdy nehoda na ulici uvedla do pohybu celý redakční aparát. Tito redaktorští starci vyznamenávají se těmito vlastnostmi: Jednak zevnějškem, který připomíná doby probuzenské, to jest dlouhými vlasy, černým dlouhým kabátem a kalhotami plandavými. Potom velmi četnou rodinou, zájmem o menšinové zprávy a polévkové odbory, matiční plesy, sokolské veselice a velkou schopností udělati podrobný referát o řeči nějakého vlasteneckého kmeta, při jehož řeči nezůstalo jedno oko suché. Nová generace žurnalistická pak nosí zpravidla cutaway3, brejle, a nevšímajíc si pouličních nehod miluje bary. Obojí generace redaktorů libuje si vášnivě v zálohách a opovrhuje pravidelným platem, vidíc v měsíční gáži zřejmou nepravidelnost. I ctí vydavatelstvo potud, pokud poskytuje zálohy; jinak nectí nikoho kromě otce svého i matky své, aby dlouho byli živi na zemi a po tu dobu mohli vybírati zálohy.

Jisto je, že redaktor pohybuje se na okraji společenského řádu a je občanstvem více obáván než ctěn. Při pohřbech národních velikánů kráčí v průvodu za příbuznými a politiky, ale před literáty a hodnostáři úředními a vojenskými. Držitelé moci chovají se k redaktorům s křečovitou vlídností; prosté občanstvo pak chová k novinářům nedůvěru proto, že dávají lidi do novin, a pak, že nejsou zařazeni do hodnostních tříd (vyjma ovšem v časopisech vládních; tu však nutno poznamenati, že vládní redaktoři jsou nepravidelní žurnalisté, majíce pravidelnou životosprávu a postup).

V stupnici redaktorské rozeznáváme tyto třídy: