Zejména politikové z těch zemí, které jsou hospodářskou krizí dotčeny o něco méně, mezi něž patří také ti naši, velice často vystupují s bohorovnými soudy o tom, kterak Řekové, Italové či kdokoliv jiný takzvaně projedli budoucnost. Jak to ale je ve skutečnosti? Není to možná jen velká politická hra na poslušné a neposlušné, na hodné a zlobivé, na ty, kteří budou odměněni, zatímco ti druzí potrestáni? Čas od času stojí za to zapojit jednoduchý, takřečený selský rozum. Tak jako to učinil například ekonomický expert Ivo Vašíček, který na webu zveřejnil na toto téma už řadu podnětných úvah. Co s jeho pomocí můžeme také zjistit?

Ano, některé země Eurozóny spotřebovaly víc, než uměly vyprodukovat. Ve skutečnosti však utrácely za produkty, které někdo někde musel vyrobit. Kdyby se státy a lidé nezadlužovali, nebylo by možné prodat produkci. Zadlužující se lidé firmy i státy utráceli za produkty, které někdo musel vyrobit. Kdyby neutráceli, nikdo jiný by je nekoupil. Při současné účinnosti informačních plánovacích systémů by příslušné zboží nebylo vyrobeno. Firmy by neměly příslušné zisky a lidé ve firmách práci. Rostoucí dluh umožňoval spotřebu produkce, které je přebytek.

Současný ekonomicko-společenský systém vychází z použití peněz. Lidé získávají peníze prodejem práce, pronájmem svého majetku, přerozdělováním nebo zadlužováním. Všichni spotřebovávají produkty vyrobené lidmi a stroji. Technologický rozvoj umožňuje neustálé zvyšování produktivity práce. V obdobích technologických revolucí je nárůst produktivity značný a rychlý. Použití technologií umožňuje snižovat počty pracovníků při zachování nebo zvýšení objemu výroby. Poptávku vytvářejí především pracující. Buď přímo utrácením svých příjmů, nebo nepřímo placením daní, které utratí někdo jiný.