Petr Žantovský: Nálepkování

2. 1. 2019 12:15

Jedním z průvodních jevů nesamostatného myšlení je tendence nálepkovat, dávat věcem, lidem či jevům jakási ustálená označení, kategorizovat je do škatulek, zjednodušovat si jejich pojmenování i chápání. To je typické pro mluvu politickou. Není dávno doba, jíž nás provázela ustálená rčení typu „třídní nepřítel" či „boj o zrno" případně „za mír".

Petr Žantovský: Nálepkování
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

V 90. letech ty budovatelské floskule ustoupily jiným nálepkám, odrážejícím tehdejší bitvy o nejvyšší příčku v mocenské hierarchii mezi entitou reprezentovanou Václavem Havlem a jejími oponenty, nejviditelněji představovanými Václavem Klausem. Z těch dob pocházejí „přátelé starých pořádků", ale i „bratrstvo pravdy a lásky" či „hoši, co spolu mluví", abychom jmenovali aspoň ty poetičtější a méně zatížené pajazykem stranických sekretariátů. V aktuální novořeči zase máme „sluníčkáře", „vítače", také „eurohujery", a proti nim zase „konspirátory", „dezinformátory" či „Putinovy šváby". A jaksi skrze věky nás provází věru výstižné heslo „Kdo není s námi, je proti nám", což je jakýsi ideový půdorys pro všechny svrchu zmíněné floskule a etikety.

Tento pajazyk z prostor výsostně politických pochopitelně obratem proniká i do projevů novinářských. Český novinář si dokáže svůj život zjednodušovat především souborem přívlastků, které užívá k charakterizaci některých osob v domnění, že jde o charakteristiky obecně srozumitelné a platné. Tak byl pro českého novináře Václav Klaus vždy „arogantní", Mirek Topolánek vždy „bodrý", Petr Nečas „Pan Čistý" (pravda, jen do chvíle, než ho z čisté kamizoly poněkud svlékla a veřejné hanbě předhodila jeho sekretářka item milostnice a posléze manželka Nagyová). Miloš Zeman byl odedávna prostě „opilec" či „sprosťák", Vladimír Špidla „suchar" a Stanislav Gross „ajznboňák". A proč chodit tak hluboko do minulosti? Mluva slýchaná z Parlamentu („Kalousek je ožralý", „Babiš krade", „všichni lžou", případně „všetci kradnú" atd.) přechází bez velké přidané kreativity i na stránky tisku a vysílání televizí či rádií. Kromě neschopnosti myslet vlastní hlavou, vyjadřuje užití primitivní nálepky zpravidla též i neuctivý (rozuměj: negativní) postoj novinářův.

Nálepkuje se ovšem i v méně bolestných situacích, než je politika, kupříkladu v kultuře. Protože umění a kultura se vzpírá objektivnímu a všeobecně platnému posouzení, je tu o živnou půdu pro nálepky všeho druhu postaráno. Stačí si přečíst kterékoli noviny s televizním programem a snažit se z charakteristik uváděných programů vyčíst, oč v nich doopravdy jde. Už jsem si s jakousi smutnou rezistencí zvykl na absurdní charakteristiku, objevující se pod filmy, s nimiž si charakterizující autor neumí poradit. Ten výraz zní „komediální drama". Což znamená, že to není ani drama, ani to není k smíchu, a zpravidla je lepší se takové produkci vyhnout. Občas ale pořád zůstávám v úžasu, jakých překvapivých gramatických či lexikálních novot jsou naši žurnalisté mocni. Ze stejného soudku jako „komediální drama", ale mnohem důsledněji čerpal anonymní autor, který onehdy v televizním programu obdařil jeden film nálepkou „dramedie", což zjevně má být „dramatická komedie", ale kdo ví. Každopádně ten novotvar je pitomý a nesmyslný.

Vyvolává ale řadu dalších asociací. Podle stejného lexikálního klíče bychom mohli vyrobit třeba neologismus „romedie". Možná by to byla „romantická komedie", třeba taky „komedie o Romech", nechte se překvapit. Ale pojďme dál. Když už zkracovat, tak pořádně. Proč pořád mluvit o globálním oteplení? To je dlouhé a nepraktické. Navrhují stažený tvar „globení".

Časy, kdy se zkratkovalo až do alelujá, ještě pamatujeme. Ve zkratkách si libovali soudruzi ze SSSR – našeho vzoru. Určitě víte, že BELAZ je „belarusskij avtozavod". Stejně tak „Mašpriporintorg" – tento kouzelný výraz jsme vídali na zadní straně tranzistorových rádií ze SSSR a obsahoval slova „Mašinostrojitělnyj" (strojírenský), „pribor" (nástroj, přístroj) a „torgovlja" (zboží, produkt). Prostě to byla strojní fabrika, a tečka. Taktéž u nás se tedy zkratkovalo. Připomeňme si Drutěvu, ÚBOK, ÚLUV, Kdo dnes ví, co znamenala zkratka Zádruha? Viděli jsme ji nad jakýmsi výkladem na Příkopě celá 80. léta...

Zkratkovalo se ale i jaksi neoficiálně. Příkladně v 50. letech jste museli mít patřičný Klapoklidez (kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení), zatímco v 70. letech už víceméně stačilo znát Mokobuko (morální kodex budovatele komunismu). Nějak si nemohu pomoci, ale slůvko Dramedie mi to všechno, milí novinářští novátoři, nepříjemně připomíná.

Avšak nezůstávejme jen u produkce televizní. Příkladně o koncertě kontrabasisty Miroslava Vitouše zase jeden kreativní novinář napsal, že se vyznačuje „nadvirtuózní hrou". Což může připomenout dávný slovenský „nadrealismus" případně nietscheovského „nadčlověka". Co je „nadvirtuóz" se ale můžete jen domýšlet. Asi člověk, který dobře hraje na kontrabas. Korunu tomu dal autor, který onehdy v novinách charakterizoval film Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky těmito žvástavými a vskutku otřepanými slovy: „Mozaika příběhů odhaluje mnohé z obav, které doléhají na současné lidi a ti pod jejich tíhou klesají. Chytilová vypráví s břitkou ironií, podtrhuje paradoxy, vysmívá se žabomyším problémům a nezavírá oči před těmi vážnými".

A je to. Už jen chybí to legendární „nastavené zrcadlo".

Petr Žantovský

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinamiPublikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Joukl: V dopravě dva metry neplatí?

21:46 Zdeněk Joukl: V dopravě dva metry neplatí?

Ve veřejné osobní dopravě se rozestupy 2m a občas ani roušky nedodržují. Zmizela i desinfekce, která…