V 90. letech ty budovatelské floskule ustoupily jiným nálepkám, odrážejícím tehdejší bitvy o nejvyšší příčku v mocenské hierarchii mezi entitou reprezentovanou Václavem Havlem a jejími oponenty, nejviditelněji představovanými Václavem Klausem. Z těch dob pocházejí „přátelé starých pořádků", ale i „bratrstvo pravdy a lásky" či „hoši, co spolu mluví", abychom jmenovali aspoň ty poetičtější a méně zatížené pajazykem stranických sekretariátů. V aktuální novořeči zase máme „sluníčkáře", „vítače", také „eurohujery", a proti nim zase „konspirátory", „dezinformátory" či „Putinovy šváby". A jaksi skrze věky nás provází věru výstižné heslo „Kdo není s námi, je proti nám", což je jakýsi ideový půdorys pro všechny svrchu zmíněné floskule a etikety.

Tento pajazyk z prostor výsostně politických pochopitelně obratem proniká i do projevů novinářských. Český novinář si dokáže svůj život zjednodušovat především souborem přívlastků, které užívá k charakterizaci některých osob v domnění, že jde o charakteristiky obecně srozumitelné a platné. Tak byl pro českého novináře Václav Klaus vždy „arogantní", Mirek Topolánek vždy „bodrý", Petr Nečas „Pan Čistý" (pravda, jen do chvíle, než ho z čisté kamizoly poněkud svlékla a veřejné hanbě předhodila jeho sekretářka item milostnice a posléze manželka Nagyová). Miloš Zeman byl odedávna prostě „opilec" či „sprosťák", Vladimír Špidla „suchar" a Stanislav Gross „ajznboňák". A proč chodit tak hluboko do minulosti? Mluva slýchaná z Parlamentu („Kalousek je ožralý", „Babiš krade", „všichni lžou", případně „všetci kradnú" atd.) přechází bez velké přidané kreativity i na stránky tisku a vysílání televizí či rádií. Kromě neschopnosti myslet vlastní hlavou, vyjadřuje užití primitivní nálepky zpravidla též i neuctivý (rozuměj: negativní) postoj novinářův.

Nálepkuje se ovšem i v méně bolestných situacích, než je politika, kupříkladu v kultuře. Protože umění a kultura se vzpírá objektivnímu a všeobecně platnému posouzení, je tu o živnou půdu pro nálepky všeho druhu postaráno. Stačí si přečíst kterékoli noviny s televizním programem a snažit se z charakteristik uváděných programů vyčíst, oč v nich doopravdy jde. Už jsem si s jakousi smutnou rezistencí zvykl na absurdní charakteristiku, objevující se pod filmy, s nimiž si charakterizující autor neumí poradit. Ten výraz zní „komediální drama". Což znamená, že to není ani drama, ani to není k smíchu, a zpravidla je lepší se takové produkci vyhnout. Občas ale pořád zůstávám v úžasu, jakých překvapivých gramatických či lexikálních novot jsou naši žurnalisté mocni. Ze stejného soudku jako „komediální drama", ale mnohem důsledněji čerpal anonymní autor, který onehdy v televizním programu obdařil jeden film nálepkou „dramedie", což zjevně má být „dramatická komedie", ale kdo ví. Každopádně ten novotvar je pitomý a nesmyslný.