Vážený pane generále,

oslovuji Vás touto Vaší vojenskou hodností, ačkoli bych mohl napsat také pane ministře či pane premiére. Nebylo by to ale úplně správné. Vojákem jste byl sedmadvacet let, navíc dobrovolně a z přesvědčení, kdežto ministrem jen chvilku, v Beranově vládě za Druhé republiky a počátku Protektorátu, a onu vládu jste také pak nepříliš dlouho vedl – od konce dubna 1939 do července 1941. Jen pár týdnů po nástupu Heydricha do funkce Vás sebralo gestapo. O rok později Heydricha odpravili Benešem vyslaní paradesanti a pár dnů nato Vás zastřelili v Kobylisích. V čele vlády Vám asi dobře nebylo, dobové zdroje uvádějí, že jste opakovaně chtěl tuto pozici opustit a setrval jste v ní jednak na Benešovo naléhání, jednak proto, že z ní se přece jen dalo ještě lecčemus v tom zmršeném a poněmečtělém „Česko-moravsku“ pomoci.

Proč Vám píšu právě nyní? Protože včera to bylo 77 let, kdy se pro Vás změnil svět. Do země napochodovali vojáci, jejichž vůdce se ještě nedlouho předtím – v Mnichově, za blyštivé asistence hlav evropských velmocí – zapřísahal, že se uspokojí požráním českého pohraničí. Vojáci pyšní na svůj úkol a na svého velitele, vojáci posilnění tím, že jim k nohám padala jedna země za druhou jak figurky z čokolády na prudkém slunci. Vojáci vybavení zrekvírovaným vybavením po Češích podvakrát zmobilizovaných a podvakrát zase odvolaných Benešem z bytelných pohraničních opevnění. V březnu 1939 už nebylo sil k odporu, proto se hledaly síly k rezistenci a přežití.

Do čela vlády jste nastoupil v nejhorší ze všech chvil. Především – to nebyla vláda, nýbrž formální loutkový sbor, markýrující před světem, že si na svém území doposud panujeme sami, ačkoli už vše drželi v rukou okupanti. Vy jste to věděl, a přesto jste zůstal. A proto Vás pak také zabili. Hrál jste dvojí hru: na vrchnost z Berlína předstíral mlčenlivou loajalitu a pro potřebné z domácího odboje riskoval krk. Jak symbolická situace. A jak známá v naší zemi napříč režimy a epochami.