Vážený pane generále,
oslovuji Vás touto Vaší vojenskou hodností, ačkoli bych mohl napsat také pane ministře či pane premiére. Nebylo by to ale úplně správné. Vojákem jste byl sedmadvacet let, navíc dobrovolně a z přesvědčení, kdežto ministrem jen chvilku, v Beranově vládě za Druhé republiky a počátku Protektorátu, a onu vládu jste také pak nepříliš dlouho vedl – od konce dubna 1939 do července 1941. Jen pár týdnů po nástupu Heydricha do funkce Vás sebralo gestapo. O rok později Heydricha odpravili Benešem vyslaní paradesanti a pár dnů nato Vás zastřelili v Kobylisích. V čele vlády Vám asi dobře nebylo, dobové zdroje uvádějí, že jste opakovaně chtěl tuto pozici opustit a setrval jste v ní jednak na Benešovo naléhání, jednak proto, že z ní se přece jen dalo ještě lecčemus v tom zmršeném a poněmečtělém „Česko-moravsku“ pomoci.
Proč Vám píšu právě nyní? Protože včera to bylo 77 let, kdy se pro Vás změnil svět. Do země napochodovali vojáci, jejichž vůdce se ještě nedlouho předtím – v Mnichově, za blyštivé asistence hlav evropských velmocí – zapřísahal, že se uspokojí požráním českého pohraničí. Vojáci pyšní na svůj úkol a na svého velitele, vojáci posilnění tím, že jim k nohám padala jedna země za druhou jak figurky z čokolády na prudkém slunci. Vojáci vybavení zrekvírovaným vybavením po Češích podvakrát zmobilizovaných a podvakrát zase odvolaných Benešem z bytelných pohraničních opevnění. V březnu 1939 už nebylo sil k odporu, proto se hledaly síly k rezistenci a přežití.
Do čela vlády jste nastoupil v nejhorší ze všech chvil. Především – to nebyla vláda, nýbrž formální loutkový sbor, markýrující před světem, že si na svém území doposud panujeme sami, ačkoli už vše drželi v rukou okupanti. Vy jste to věděl, a přesto jste zůstal. A proto Vás pak také zabili. Hrál jste dvojí hru: na vrchnost z Berlína předstíral mlčenlivou loajalitu a pro potřebné z domácího odboje riskoval krk. Jak symbolická situace. A jak známá v naší zemi napříč režimy a epochami.
Však Vás také, když to neslo politické body, in memoriam prohlásili kolaborantem, a teprve mnoho let poté rehabilitovali. Je vůbec možné, že jste spočinul na staroslavném Vítkově teprve před deseti lety? A proč vlastně to všechno? Protože jste se i v okamžiku nejhoršího pokoření zachoval, jak jste byl zvyklý: jako voják, který neutíká z boje. Takoví se nehodili v žádném režimu, zvláště ne takovém, jenž stojí na zbabělosti a přikyvovačství, na práskačích a podvraťáckém plebsu, na bezctnosti a zapomnění.
Vůbec Vám nezávidím, pane generále, že jste se musel rozhodnout. To rozhodnutí bylo – v každé z možných variant – skokem do propasti. Mohl jste nasednout na první linku do bezpečí, jako to udělal Beneš. Mohl jste zůstat kdesi v ústraní a čekat, až si nějaký malý hajzlík vzpomene, že jste mu kdysi šlápl na kuří oko, a udá Vás pro neněmeckou činnost. Nebo jste mohl sebrat brigadýrku a nastavit čelo – a to právě jste učinil. Všechna čest. Kdo jsou ti, co pak tak snadno hodili kamenem?
Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy psát vojákovi. Sám nevoják, zrozen časem, kdy vojáctví nebylo řemeslo pro poctivého a důvodem k hrdosti. U odvodní komise odvodnímu komisařovi, jenž si mě velmi komisně prohlížel od hlavy k patě, jako by tušil špatně skrývanou nelásku, tvrdil jsem zhruba tohle: Nemohu být vojákem – obráncem socialistické vlasti, neb se mi jeví každý voják vrahem. Kdo drží zbraň, je připraven z ní pálit. Myslivec na zajíce, voják na lidi. A to já doopravdy nechci, neboť nemohu. Vykoledoval jsem si pak za to různá popotahování, ale do uniformy mě nedostali. Vím, a už i tehdy jsem to tušil, že to je taková rétorická ušlechtilost, která má zakrýt hlavně to, že se mi nechce zabít nejkrásnější roky života na konci světa, krmen lampasáckou tupostí vyčtenou z brožurek. Měl jsem to veliké štěstí, jako celá moje generace, že jsem nebyl vystaven onomu rozhodnutí: co chci a dokážu obětovat, a čemu vlastně.
Přicházejí zase špatné časy. Nedaleko nás se střílí a noviny nás přesvědčují, že je to v našem zájmu. Nějak jim nevěřím. Čímž od sebe také odháním to pomyšlení: co až se budu muset rozhodnout? Myslím na Vás, pane generále, v této souvislosti s obdivem. Nechodí mnoho takových našimi dějinami. A přítomností? Kdo ví.
Možná to poznáme. Jenomže to už bude pozdě.
V plné úctě
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
