Především každodenní či každotýdenní drobnou prací novinářskou, redaktorskou, šéfredaktorskou. Koneckonců právě toto, drobná práce, víc než nahodilá veledíla, jsou nejdůležitější stavební kameny oné stavby lidské společnosti, jak alespoň vyznával Váš učitel a duchovní guru Tomáš G. Masaryk. Této drobné práce jste vykonal ctihodně mnoho a na úrovni, která se směle mohla považovat za pokračovatele tradice Havlíčkovy, jehož jste respektoval skoro stejně jako Masaryka. Od Havlíčka jste se učil jasnosti a zřetelnosti názoru i stylu, nepřezíravosti vůči čtenářům i odmítání autorské pýchy a intelektuálské nadřazenosti. Naopak, byl jste to právě Vy, kdo u Havlíčka ctil, a nesporně se tím i snažil řídit ve svém vlastním psaní, že psát je třeba s ohledem na čtenáře a jeho schopnost porozumění, nevytahovat se nad publikum, ani se mu nepodbízet. To, že jste se uměl vyhnout oběma profesním nešvarům, z Vás také činí novináře určeného k nezapomnění.

Nedávno se Vaše jméno stalo součástí veřejných debat kvůli docela jiné součásti novinářovy práce. A tou je míra kohabitace s okolním světem a režimem v něm panujícím. Toto dilema stojí před každým novinářem, který píše o politice nebo jejích dopadech na lidi vůkol. Povinnost volby mezi absolutně přesvědčeným odmítnutím tam, kde jsem v naprostém protikladu k tomu, co se děje a o čem mám aspoň trochu slušně a po pravdě psát, a mezi pokorným poklesnutím v kolenou, ohnutím hřbetu, přikývnutím na to, že v noci je světlo a ve dne tma, že ten červený čtvereček je zelené kolečko a že to za těmi ostnatými dráty není koncentrák, nýbrž území sladkých zítřků lemovaných pečenými holuby padajícími až do jícnu. Před každou generací novinářů taková volba někdy vyvstane. Protože každá generace dožije svého Mnichova, svého srpna 1968, svého listopadu 1989 – a co já vím, třeba svého roku 2014, 2015, 2016, což nepochybně jsou ty roky, v nichž se na nás řítí válka, u nás prozatím informační, jinde už opravdová. A známkou novináře je, že dokud to jde, snaží se říkat pravdu, někdy limitovanou, někdy alegorizovanou, zjinotajněnou, meziřádkovou, ale vždy tak, aby mu bylo rozumět.

Tato volba se nevyhnula ani Vám, také jste prožíval svou „druhou republiku“. Toto truchlivé období začalo zářím 1938, kdy zbaběle – jak kapitán potápějící se lodi - uprchl z vlasti ten, jenž měl nahradit Vašeho preceptora Masaryka, neboť správně věděl, že jeho zemi nečeká nic dobrého, a proto vzal nohy na ramena, aby se paktoval nejprve s Londýnem, a když ten mu soustavně ukazoval záda, tedy s Moskvou, kde byl úspěšnější. A ono období národního ponížení zdaleka nekončilo okupací v jaru 1939 – tehdy skončila Vaše hvězdná éra novinářská a začala epocha dilemat. Ani kdybyste se však přetrhl, a to jste neučinil, nebyl by Vám ani sebevětší předklon před Hitlerem mnoho platný. Celou předchozí republiku, kterou jste svým Budováním státu de facto vykolíkoval, patřil jste k strážcům majáku těch hodnot, na něž se za tatíčka Masaryka přísahalo, a to nacisté neviděli rádi. Mohl jste ovšem přepřáhnout, jako Váš kolega z branže Emanuel Moravec. I on se nejprve mohl upsat nadšením pro Masaryka, ještě do Lidových novin, a co s ním pak bylo dále, snad ještě každý ví. To nebyla Vaše cesta, a klobouk dolů. Pokud jste se tu a tam pokusil najít kompromis mezi pravdou a způsobem, jak ji zabalit do přiměřených frází, lze to – se zkušeností posledních padesáti let – docela dobře pochopit. Jiná věc je, že bychom to jaksi měli chápat celostně. Nestavět pomníky, které živého člověka znehybňují, nýbrž studovat historii, jak se odehrála, a motivace jednotlivých aktérů, jejich naděje i strachy. Tvářit se dnes, jako že se část těch dějin neodehrála, je falešné a i Vašemu jménu a dílu to spíš ubližuje, než aby ho to posvěcovalo.