Také nejsem katolík, a už vůbec ne řecký, a vlastně ani nevím, jak se duchovní Vašeho stupně má správně protokolárně oslovovat. Ale vycházím z toho, že jste se v březnu roku 1943 narodil jako každý jiný běžný aleppský občan, kněžství jste přijal v pětadvaceti a v čele Vaší církve stojíte až od roku 1995, tudíž jste měl za celou tu dobu docela dost času dívat se kolem sebe, jaký je svět, abyste pak mohl poctivě a přesvědčivě říkat svým ovečkám, jaký by měl být. Myslím, že až donedávna jen málokdo tušil, že existujete Vy, Vaše církev, a před tou strašnou válkou asi i samo jméno Vašeho města Aleppa znělo většině uší v tzv. vzdělaném světě velice vzdáleně a tak nějak neurčitě exoticky. Nejsem na tom jinak, to přiznávám.

Důvodem, proč tento dopis adresuji teď právě Vám, jakkoli nepatřím do Vaší denominace, ritus Vaší církve mne nezajímá a to jediné, co nás spojuje, je přesvědčení, že by člověk měl mít nějaké hodnoty, které ho přesahují a jimiž poměřuje své úmysly, svá chtění i své činy, je skutečnost, že jste ukázal ostatním, od čeho jsou kněží na světě.  Aby mluvili ve správném čase a říkali pravdu.

Vy jste v těchto dnech poskytl rozhovor Rádiu Vaticana. Týkal se přirozeně situace ve Vaší vlasti, v Sýrii. Řekl jste něco, za co Vás politikové tzv. západního světa asi nepochválí: totiž, že Západem podporovaná emigrace Syřanů je v podstatě deportací. Zbavuje Sýrii životních sil, které jsou nezbytné k rekonstrukci země po válce. Nepomáhá však ani těm, kdo odjíždějí. Lepší život, který hledají, mohou nalézt jedině v Sýrii. To jsou Vaše slova a jsou to vážná slova, už proto, že jsou v naprostém rozporu s veškerou propagandou, a co se jí kolem syrského konfliktu rozmohlo. Na rozdíl od všech těch hlásných trub máte ale dva pozitivní handicapy: jste přímo odtamtud, nečerpáte své „pravdy“ z novin a zpravodajských oběžníků, ale z každodenní zkušenosti s hrůzami, které Vás obklopují. A pak – jste kněz, a zjevně to pro Vás něco znamená. Znáte svůj úkol: pomáhat, ne o pomoci jen bohapustě žvanit, jak to činí všichni ostatní.