Vážený Mistře,

já vím, to oslovení zní trochu pateticky, spisovatelům se Mistře obyčejně neříká, ještě tak operním zpěvákům nebo malířům (dokonce někdy i těm, co malují jen pokoje). Jenomže Váš život a Vaše psaní je prostě svébytný majstrštyk. A každému, co jeho jest.

Než jste se stal nejslavnějším brazilským spisovatelem všech dob, musel jste za své psaní docela tvrdě zabojovat, prý jste dokonce byl párkrát zavřen v blázinci, protože Vaši rodiče se domnívali, že Vás elektrošoky zbaví nežádoucí touhy po psaní. Debutoval jste až v pětatřiceti, předtím jste se protloukal jako novinář, dokonce textař v pop music. I nějaké ty preparáty v množství větším než malém prošly Vaším tělem i duší. Inu, každý se nějak hledá, že…

Když Vám bylo čtyřicet, vystřelil jste k literárnímu nebi jak raketa s románem Alchymista. Od té doby drtíte v průměru jednou ročně nebo ob dva roky novou knihu a už nikdo (kromě závistivých, ale na těch nesejde) nepochybuje, že jste žijícím klasikem. Vrátil jste jihoamerickou prózu na výsluní. Tam, kde pobývali před Vámi tací autoři jako Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez, Julio Cortázar či Alejo Carpentier. A vrátil jste tím do světové literatury tu nenapodobitelnou magičnost, která tolik odlišuje vás – Iberoameričany – od těch nudně věcných či sebevědomě se naparujících Yankees. Vždyť i nejlepší severoameričtí autoři byli takříkajíc „odjinud“ – Bernard Malamud, Philip Roth, Joseph Heller, Saul Bellow a mnozí další, to byli přece Židé, a jací! Nebo Jack Kerouac s francouzskými kořeny či Kurt Vonnegut s německými. Bane, státy severně od Mexika žijí ve své kultuře z přivandrovalých géniů, kdežto vy, potomci starodávných indiánských šamanů, prorostlí conquistadorskými geny, dobře víte, že život je kouzlo, které se holt nemusí vždy povést, ale tím nepozbývá své magie a nadpozemskosti. Tohle vědomí vám všem i