Vážený pane presidente,

jste první a jediný dosud činný politik, jemuž adresuji jeden ze svých pravidelných Otevřených dopisů, a vím, že tím leccos riskuji. Mnozí čtenáři těchto mých laudatií na mne totiž možná zanevřou, protože se zčásti rekrutují z řad, které nevyznávají stejné ideje, jaké Vy už víc než pětadvacet let vštěpujete českému veřejnému diskursu. S tím nic nenadělám. Nerozděluji lidi na ty, kdo jsou více vpravo či více vlevo, nýbrž na lidi, kteří dopřávají těm druhým právo a svobodu být tam, kde si přejí.

Ono se vůbec v poslední době hodně popletlo, co je vlastně „vpravo“ a „vlevo“. Za časů gründerského kapitalismu, až tak do roku 2005, v tom bylo celkem jasno.

Nalevo byl ten, kdo spoléhal, že za něj stát nebo jiná vrchnost všechno rozhodne a vyřeší (jak to zpíval Jarek Nohavica v té půvabně ironické, ale vlastně hodně smutné písni adresované Václavu Havlovi: „Vy to pochopíte, vy totiž všechno víte, vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy mě zachráníte“). Nalevo byl ten, kdo si moc nevěřil a byl vcelku vděčen, že dostal k jednání návod, někdy dokonce i pokyn či příkaz. Nalevo byl jaksi níže položen práh tolerance k přijímání pokynů shůry.

Menší potřeba je nějak obzvlášť důkladně zkoumat a prověřovat jejich smysluplnost. Větší důvěřivost, ochota nechat se manipulovat a nepovažovat to za nějakou dramatickou újmu.