Bylo to mimochodem skoro na den přesně rok od pohřbu zakladatele státu T. G. Masaryka (21. 9. 1937) a jen deset dní před slovutnou mnichovskou konferencí, která de facto ukončila první éru československé státnosti. Že společný stát fungoval silou vůle až do března 1939, bylo pak už spíše jen úradkem Adolfa Hitlera. V zásadě mu nic nebránilo v tom napochodovat na naše území kdykoli v mezičase. Důvod? Československá vláda britsko-francouzskou výzvu poslechla, o čemž se ostatně posléze zmiňuje i preambule samotného textu mnichovské dohody.

Ono „poslechnutí“ naší vlády však stojí za pozastavení. Vláda nejprve britsko-francouzské ultimátum odmítla, ale obě země daly jasně najevo, že na jeho naplnění trvají a nelze od nich očekávat nic, než vyděračská slova o tom, že české „ne“ bude znamenat válku. A že Československo bude viníkem takové války. Tomu se v diplomacii zřejmě říká logika.

Vláda se tedy sešla 21. září brzy po ránu, aby vydala nové stanovisko. Premiér Milan Hodža ve svém úvodním vyjádření několikrát bez obalu řekl, že Československo se stává obětí cizí (z)vůle. A na poměry dané chvíle užil výrazivo ještě velice kulantní: „Pro neporozumění velmocí našim životním zájmům došlo k poslednímu pro nás tak nepříznivému vývoji… Vláda žádala, aby Velká Britannie i Francie své stanovisko z ještě zrevidovaly. Avšak již po předání československé odpovědi bylo zejména z poznámek anglického vyslance patrno, že vláda anglická i francouzská budou míti vážné pochyby, zda československá odpověď vytvoří žádané předpoklady míru a zda se tím zabrání útoku Německa. Zdá se, že rozmluva britského ministerského předsedy s Hitlerem byla rázu velmi konkrétního, takže obě vlády mohly žádati na Československu na svůj návrh jen prostý absolutní souhlas…  Francouzský vyslanec prohlásil se vši otevřeností, že v případě vypuknutí války Francie nám nepřispěje. Upozornil přímo, že zamítne-li Československo návrhy, mohlo by býti považováno, vzhledem k tomu, že svým odporem dalo Hitlerovi záminku, za stranu, která způsobila válku…“ 

V závěru své řeči vyslovil Hodža přece jen pár slov útěchy – bohužel, jak brzké dny a týdny ukázaly, útěchy plané: „Jakkoli bolestná jest oběť, kterou Československo přináší, nelze přece jen ubrániti se úvahám o tom, že nová situace našeho státu přinese nám i určité výhody. Je ovšem jisto, že tyto event. výhody nemohou býti v nijakém poměru k bolestné oběti, přesto však nelze je zcela pustiti se zřetele. Dá se předpokládati zejména, že příznivý vliv na vnitřní život našeho státu bude míti okolnost, že se zbavíme svých menšinových problémů.“

Vyústění bylo zřejmé: „Žádá proto pan předseda vlády, aby vláda, v důsledku vis major nás postihnuvší, návrh přijala. Národ sám odvodí si důsledky. Vláda neuteče od zodpovědnosti, bude-li ji národ hledat u ní. Řekne proto lidu pravdu a tento pozná, kdo jsou ve skutečnosti oni činitelé, kteří mu způsobili dnešní trpké chvíle. Změní-li se poměr našeho lidu v důsledku těchto událostí zejména k Francii, je to jen přirozený vývoj.“ A pointa? „O mravní stránce tohoto postupu není vhodno se zde šířiti, bude to věcí historie,“ dodal Milan Hodža.