Ona, nebojím se toho slova: unikátní obrazová publikace o československém retrosvětě od autora Michala Petrova - novináře s bohatou televizní zkušeností, nás vrátila do let socialistického konzumu – k věcem každodenní spotřeby, které provázely (anebo v nedostatkové socialistické ekonomice naopak neprovázely) průměrného obyvatele Československa. Pestrý obrazový doprovod umožnil každému připomenout si éru čtyř dekád před rokem 1989. Autor s pomocí vlastních zkušeností (leccos pamatuje, narodil se roku 1965 a je vlastníkem příslušného archivu, který patří určitě k nejrozsáhlejším u nás), a samozřejmě za pomoci dobové reklamy a různých obchodních a tiskových sdělení opulentně a s evidentní autorskou rozkoší rekonstruoval regály socialistických samoobsluh. Kdo překonal předsudky a otevřel tu obsáhlou čtvercovou knihu v příslušně vybrané polygrafické kvalitě, mohl „objevit“ svět, v němž bylo leccos jinak, než nám někdy řídká, jindy třeba milosrdná paměť připomíná.
Jistě, šlo o svět rozdělený železnou oponou, ale jak kniha ukazuje, svým způsobem šlo nejen o politický ústrk a omezení konzumních vášní spotřebitele své doby, ale zároveň i jakousi bezpečnou rezervaci pro původní domácí výrobu a specifické značky. Ty, které jsme v porevoluční euforii stejně vášnivě odvrhli, jako se k nim po nasycení těmi globálními nadšeně vracíme. Jak totiž správně píše v „průvodci“ knihou nakladatel, byl to svět lecjaký, jen ne černobílý.
Společné úsilí autora, Michala Petrova, a nakladatelství Jota vydalo o dva roky později, 2015, druhý plod v podobě knihy Retro ČS 2 aneb Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu. Zatímco „jednička“ se věnovala tzv. měkkému konzumu, tedy potravinám a obecně zboží rychlé spotřeby, „dvojka“ patří konzumu „tvrdému“ – odívání, obouvání, bydlení, elektronice. Bohatý obrazový materiál je opět doplněn textem, v němž autor k základním faktům a statistikám přidává osobní zkušenost a popis jednotlivých oblastí konzumu v kontextu předlistopadové reality. Spolu s ním se můžeme vrátit i ke starým technologiím takříkajíc mediálním, třeba cívkovému a kazetovému magnetofonu, přenosným „tranzistorákům“ či velmi vkusným gramorádiím ve stylu bruselského neofunkcionalismu (dodnes leckomu v bytě tvoří esteticky neopakovatelný kus nábytku – ozdobu, třeba už v původním smyslu nefunkční).
Také druhý díl cesty do nedávné minulosti patřil k ozdobám edičního plánu a nejedné domácí knihovny těch, kteří nevidí svět jen jako souboj dobra a zla, černé a bílé, ale jako pestrou mozaiku zabydlenou našimi životy, k nimž neodmyslitelně patří Petrovem připomenuté předmětové kulisy. Jedinou vadou téhle knihy byl naprosto zbytečný úvodní proslov (zřejmě domněle oblíbeného) Václava Moravce, který, jak je jeho zvykem i v televizní publicistice, zásadně nemluví o věci, nýbrž o sobě. Také zde Moravec píše hlavně o sobě a jediná (nečekaně, a jistě nechtěně sebekritická) věta, která z jeho předmluvy dává kloudný smysl, je tato: „Knížka, kterou právě držíte v rukou, žádnou předmluvu nepotřebuje. Její předmluva zbytečně odvádí pozornost od Michalova (Petrovova) úvodu, který tě, milý čtenáři, rovnou vztáhne do děje.“ Zlatá slova. Škoda, že nikoli poslední veřejná slova z úst tohoto zombie televizní žurnalistiky.
Podobné výstřely mimo terč naštěstí nehyzdí třetí díl Petrovova opusu magnum, který vyšel v říjnu. Kniha nese název Retro ČS 3 aneb (Povolená) dovolená. Jak název napovídá, vrátíme se ke vzpomínce na to, jak jsme (ne)cestovali za reálného socialismu. Připomenou se nám slova či symboly, jejichž význam tehdy nepotřeboval překladu a vysvětlivek: pionýrský tábor, rekreace ROH, tramping, chalupaření, ale také třeba „uhelné prázdniny“ (autor těchto řádek pamatuje už ty z roku 1969, Petrov začíná až těmi z ledna 1979), kdy nečekaně krutá zima spolu s nedostatkem otopu a elektřiny způsobila radost zejména školní mládeži. Autorovu generaci jistě z letargie probudí i pasáže věnované tomu, kterak se „migrovalo“ do spřátelené ciziny (zejména Maďarské lidové republiky) na koncerty západních kapel, o nichž jsme si u nás mohli nechat jen zdát, případně kupovat načerno jejich elpíčka na ilegálních burzách na Spartě (a s čerstvými cennostmi pod paždí pak prchat před čackými příslušníky SNB, bojujícími proti imperialistům skrytým ve vinylových drážkách desek).
Každá doba má své světlé i tmavé stránky, to je banální pravda. Trochu zkomplikovat si ji můžeme konstatováním, že každý člověk má celkem přirozený sklon idealizovat si dobu svého mládí a odpouštět jí mnohou temnější konturu. Pamatuji si, jak jednou Arnošt Lustig na otázku, kdy a kde v jeho dlouhém životě mu bylo nejlépe, odpověděl: přece v lágru, v Terezíně. Byl jsem mladý a měl jsem tam první lásky“ (napsal pak o tom půvabnou povídku Štěpán a Anna z knihy Démanty noci). Díky Michalu Petrovovi se i my můžeme vrátit do času, který naštěstí nestrašil osvětimskými komíny, ale jednoduché v něm taky všechno nebylo.
Tato „vracenka“ má ale ještě jeden význam. Ten, kdo zažil ony časy, které před člověka stavěly mnoho dilemat a nutností rozhodovat o svém, osudu, a přijímat případně za to i nějaká rizika, byly vlastně velice užitečné pro jakési dospělejší objevování světa a své role v něm. Což je něco, co „Havlovým dětem“, narozeným po listopadu 1989, naštěstí chybí. Je ale to slovo „naštěstí“ opravdu namístě? Nejsou pak o něco hůře připraveni čelit skutečným nepříjemnostem, které, jak to tak vypadá, vcelku záhy mohou rozbít ten náš spokojený konzumní svět na padrť, a kde budeme všichni stavěni před podstatně rizikovější dilemata? Někteří už máme část odpovědí na (staro)nové otázky nacvičené. Nebudou naše děti bezbrannější? Retronávraty, i v těch nejpovedenějších knihách, jako jsou ty Petrovovy, jim zkušenost nedají. Mohou v nich ale aspoň zasít pochybnost. A ta, jak známo, může být matkou moudrosti.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
