Byla totiž vyslovena ve chvíli, kdy na česko-slovenské půdě už začalo být definitivně jasné, že společná budoucnost může být jenom v partnerství, nikoli v jednom státním útvaru.

Vždyť co tomuto Pithartovu proslovu předcházelo? Po skončení komunismu se k moci dostal Václav Havel, jeho prvním opravdu zřetelným a čitelným krokem bylo opakované nedodržení slova. V prosinci 1989 slíbil, že prezidentem země bude jen do voleb na jaře 1990. Jak moc pak ještě dlouhá léta lpěl na funkci hlavy státu, máme ještě v živé paměti. A že přitom zapomněl na další slib, daný Alexandru Dubčekovi  jako symbolu slovenského podílu na protinormalizační rezistenci, to jaksi patřilo k havlovskému pragmatismu. Však za to Havel taky posléze schytal na demonstraci v Bratislavě o státním svátku 28. října 1991 pěkných pár nadávek i vajíček.

To samozřejmě nebylo jen výsledkem zrady na Dubčekovi  jako symbolu, mnohem citelněji dopadala na Slováky absurdní Havlova rozhodnutí ohledně likvidace zbrojního průmyslu. Ze dne na den tak vyrostla v roce 1991 na Slovensku armáda o nějakých 350 tisících nových nezaměstnaných.  Zároveň čeští politici ve Federálním shromáždění volali po zastavení vyrovnávacích finančních transferů na Slovensko, což mimochodem spolupůsobilo, že v průzkumech konaných koncem roku 1991 hodnotilo polistopadový vývoj kladně více než 60% Čechů a jen asi 30% Slováků. A do toho ještě v listopadu téhož roku Pithart fantazíroval o jakémsi konfederativním „dvojdomku“, ačkoli bylo nad slunce jasné, že dny Česko-Slovenska jsou sečteny.