Předně sociální demokracie: Hned po volbách, v den jejich vyhlášení, nám předvedla svou jednotu a konzistenci. Zatímco předseda strany se potil v televizním studiu, místopředsedové a šéf poslaneckého klubu rokovali s presidentem. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to pak hloupě nezatloukali tak dlouho, až je to stálo funkce a kredit. To však neznamená, že ČSSD je vzorem soudržnosti. Naopak. Opozice vůči dnešnímu vedení pod hladinou existuje a čeká na první příležitost, kdy se bude moci projevit. Vlastní hloupostí prohrála svou šanci na podzim, podruhé stejnou chybu patrně neudělá. Tím, že Sobotka pozval do vlády výhradně své věrné Zaorálky a Dienstbiery, se dopustil nediplomatického kroku: vzkázal straně, že je neomezený vládce a že na názor druhých nedbá. A to se mu v delší perspektivě vymstí, nejspíše různými méně viditelnými fauly na partajním i parlamentním hřišti. Rozhodně socialisté nebudou v této vládě tím sebevědomým tahounem. Spíše budou dělat vše pro to, aby udrželi zdání své hegemonie, ale bude to Potěmkinova vesnice, podobně jako tomu bylo u vlády Petra Nečase a roli ODS v ní.

Lidovci to mají snazší. Se svými procenty jsou rádi, že jsou ve Sněmovně a budou asi i ve vládě. To, že se nedostatečně dobře uvnitř domlouvají na veřejných vystoupeních, takže občas místopředseda Jurečka prohlásí něco, co pak leští předseda Bělobrádek, je důsledkem politické nedospělosti těchto de facto začátečníků. Je jisté, že se strana pokusí jít ve stopách Josefa Luxe spíš než Cyrila Svobody či Miroslava Kalouska. Hrát roli onoho jazýčku na vahách, bez něhož se nic nepohne a který tak bude zvyšovat svou cenu, kam až to půjde.