Rádi by byli zbožňovanými elitami společnosti, ale zpravidla jsou opovrhovanými parazity užitečnými zejména k mediálnímu odstřelu ideového či osobního nepřítele. Chtěli by požívat obecné důvěry, chtěli by, aby jejich slovo mělo autoritu, cenu a sílu zákona, o němž se nepochybuje. A přitom se k názoru novináře obyčejně přihlíží jen tehdy, kdy jde o to zavrhnout všechny názory mylné, nesmyslné, či z jiných důvodů krajně nedůvěryhodné. Nedivte se pak novinářům, že mají psychické problémy.

A přitom by stačilo málo: na okamžik zapomenout na světaspásné či světovládné ambice, přestat vynášet absolutní soudy a spíše pokorně a pozorně pozorovat a popisovat, co se kolem právě děje. Jenže to je většinou to poslední, co náš novinář chce, případně vůbec umí. Protože práce bolí, zatímco létat je tak snadné, jak kdysi napsal Ivan Vyskočil.

Když jde řeč o tak efemérních a v žurnalistice bezobsažných pojmech, Jako je věrohodnost, autenticita, odpovědnost, či dokonce objektivita, často si můžeme pomoci příklady z kulturní publicistiky. Protože právě žurnalisté věnující se kulturním a uměleckým oborům vycházejí často z předpokladu, že umění samo je nezachytitelné a subjektivní, a proto jakýkoli o něm vynesený soud může být libovolně subjektivní, protože je exaktně nezkontrolovatelný. Je tedy zkrátka dovoleno vše. A podle toho ta naše kulturní publicistika taky vypadá.