Existují jisté společenské normy, které více nebo méně určují, co je normální, běžné, přijatelné. Tyto normy se však časem mění. Snad nejcitlivějším společenským tématem je naše sexualita. Zatímco „normálnost“ se definuje obtížně, jakákoliv odchylka se téměř výlučně definuje jako „úchylka“ nebo „deviace“. A o tom ani v nejhorším neuvažuje téměř žádná matka. Nebo uvažovat nechce.

Jak to vlastně s naší sexuální „normálností“ je?

Měla jsem tu čest pracovat na 3 knihách, které se sexuálními odchylkami více nebo méně zabývaly. Prof.Petr Weiss se mi několikrát snažil podrobně vysvětlit, co je vlastně „úchylka“. Pedofilie, fetišizmus, transsexualismus, sadizmus…to je dnešní definice sexuálních odchylek (promiňte, ale slovo úchylka odmítám používat, má pro mne dost hanlivý význam). Ještě před 30 lety české zákony postihovaly i homosexualitu. Vím o 3 státech USA, ve kterých je nelegální orální sex, ale sex s mrtvolou zákon netrestá. Staří Řekové preferovali sex s mladíky, protože jen muž měl podle nich duši. Jak se tyto normy formují? Jak se mění? Těžko říct. Důležité je, aby „sexuálně odlišní“ lidé nikomu svou odchylkou neubližovali. Sexuologové se shodnou, že většina pedofilů dítěti nakonec neublíží. Dokonce jsou schopní svou odlišnost přínosně využít. Mezi pedofily jsou nejlepší učitelé, autoři dětských knih nebo skautští vedoucí. Své porozumění dětem umí v jejich prospěch využít. Pokud na dítě nikdy nesáhnou, měli by mít naši úctu. Kolik z nás „normálních“ by dokázalo celoživotně abstinovat? Většinu sexuálních deliktů nepáchají „praví devianti“, ale naopak ti „normální“, kteří jsou sexuálně nezdrženliví, agresivní, zkrátka ti, co ženu nebo dítě použijí/zneužijí ke svému potěšení.