Musela jsem uznat, že je. I u nás se běžně píše o kuriózních příhodách v nejrůznějších koutech světa, takže na těch našich si nepochybně smlsnou zase jinde. Ono to trvá dlouho, než se člověk smíří s tím, že je lepší být zdrojem posměchu, než vyvolávat děs nebo lítost, a mnozí se s tím nesmíří nikdy.

Lidem často bývá k smíchu to, co postiženému vůbec k smíchu není – je na tom například založen princip grotesky, kde se pořád někomu děje něco nepříjemného a obecenstvo se mlátí smíchy.

Musím přiznat, ze mě z duše otravovalo, když se dva týdny z většiny médií člověk skoro nedozvěděl nic jiného než nové a nové podrobnosti o takzvané etanolové aféře. Vůbec tím nechci umenšovat neštěstí, které potkalo postižené, ani vážný problém, jímž byla – a dost možná ještě je – neschopnost státu odhalit a potrestat nelegální obchod s lihovinami, jen připomínám, že existují rovněž jiné vážné problémy.

Kapitolou samotnou pro sebe jsou v této aféře, jakož ostatně i v mnoha jiných, vyjádření představitelů opozice. Ty tvrdý výroky na adresu vlády mi připadaly nepatřičné. Oni snad nebyli dlouhé roky u moci? Oni snad černému obchodu s lihovinami zabránili?