Řadicí páka se obsluhovala podobně jako u traktoru a pokud jsem se snažil aspoň trošku frajeřit před děvčaty za volantem, u pumpy už to nešlo vůbec. Před tankováním se musela otevřít přední haubna, potom nádrž, ve které se zjišťoval stav paliva jakýmsi umělohmotným pravítkem. Potom se mohla obsluha požádat o natankování směsi benzínu s olejem.
Pokud nebyla pumpa vybavena mixovacím stojanem, nastal ponižující rituál, kdy se benzín načerpal do konve, přidal olej, vše se promíchalo a teprve potom vlilo do nádrže. Tady šla veškerá frajeřina stranou. Kromě toho, že trabant opravdu jezdil, se pro mě stal ještě symbolem. Symbolem toho, že v blízké zemi se mají lidé hůř než my, protože u nás se přece vyráběly škodovky, které s přehledem strčily trabanty do kapsy.
Pak se psal rok 1989. V Praze začal Palachův týden a na pražské západoněmecké velvyslanectví se v tichosti uchýlila první šestice východních Němců toužících po cestě na Západ. Možná to tehdy ještě nebylo úplně zřejmé, ale těmito kroky začala v obou zemích neodvratná demontáž socialistického zřízení.
V květnu maďarská vláda odstranila zátarasy na hranicích s Rakouskem a do Maďarska okamžitě zamířily kolony trabantů z NDR. Tamní vláda zareagovala zavedením vízové povinnosti pro cesty do Maďarska, ale vůle obyvatel NDR žít jinde, už byla příliš velká.
Odhodlaní endéráci se upnuli na zastupitelské úřady SRN v Praze a Varšavě. 19. srpna bylo na té pražské už 120 občanů NDR, o čtyři dny později musela být uzavřena a jejich příliv stále sílil – koncem září se jich na ambasádě mačkalo na čtyři tisíce. Rozuzlení neřešitelné situace přišlo 30. září, kdy západoněmecký ministr zahraničí pronesl onu slavnou větu: „Dnes vám bude umožněno vycestovat do Spolkové republiky“! A večer se tak skutečně stalo.
Ale už 2. října táboří v areálu ambasády dalších víc než 1.600 východních Němců a druhý den NDR zastavuje bezvízové výjezdy svých občanů do Československa. Pozdě. Den na to se před západoněmeckou ambasádou v Praze tísní dalších asi 5.000 občanů NDR a 4. října míří další vlaky na Západ.
Třetí vlna uprchlíků z NDR míří na Malou Stranu po prvním listopadu, kdy NDR neomezené cesty k nám zase povoluje a situace s hotelem jménem „Ambasáda“ se opakuje potřetí. Celkem se odhaduje, že trasu NDR – ambasáda – NSR absolvovalo na 15.000 občanů NDR. Další odcházejí už přes uvolněné československé hranice – za první týden 60.000 - a 9. listopadu se jako jediná možnost otevírají i hranice mezi východním a západním Německem.
V Praze zůstaly po uprchlících tisíce především trabantů a wartburgů. Jen k 9. říjnu jich Veřejná bezpečnost evidovala 1.525, další přibyly v příštích dnech, další zrekvírovali nebo výhodně koupili čeští řidiči.
Nevím o tom, že by značky jako třeba mercedes, ford nebo škoda měly svoji sochu – trabant ji má. Stojí v zahradě německého velvyslanectví na Malé Straně a jejím autorem je David Černý. Je to socha auta, které bylo nedokonalé tak jako režim, který reprezentovalo.
Ale trabant znamená taky něco jako souputník a v tomto případě – doslova – východoněmečtí řidiči dojeli svými trabanty za svobodou a ještě tím ukázali cestu i nám. Trabant se tehdy stal symbolem svobody a sedmnáctý listopad mohl začít.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
