Řadicí páka se obsluhovala podobně jako u traktoru a pokud jsem se snažil aspoň trošku frajeřit před děvčaty za volantem, u pumpy už to nešlo vůbec. Před tankováním se musela otevřít přední haubna, potom nádrž, ve které se zjišťoval stav paliva jakýmsi umělohmotným pravítkem. Potom se mohla obsluha požádat o natankování směsi benzínu s olejem.

Pokud nebyla pumpa vybavena mixovacím stojanem, nastal ponižující rituál, kdy se benzín načerpal do konve, přidal olej, vše se promíchalo a teprve potom vlilo do nádrže. Tady šla veškerá frajeřina stranou. Kromě toho, že trabant opravdu jezdil, se pro mě stal ještě symbolem. Symbolem toho, že v blízké zemi se mají lidé hůř než my, protože u nás se přece vyráběly škodovky, které s přehledem strčily trabanty do kapsy.

Pak se psal rok 1989. V Praze začal Palachův týden a na pražské západoněmecké velvyslanectví se v tichosti uchýlila první šestice východních Němců toužících po cestě na Západ. Možná to tehdy ještě nebylo úplně zřejmé, ale těmito kroky začala v obou zemích neodvratná demontáž socialistického zřízení. 

V květnu maďarská vláda odstranila zátarasy na hranicích s Rakouskem a do Maďarska okamžitě zamířily kolony trabantů z NDR. Tamní vláda zareagovala zavedením vízové povinnosti pro cesty do Maďarska, ale vůle obyvatel NDR žít jinde, už byla příliš velká.