Evropa se opájela průmyslovou revolucí a lidé vzhledem k té době žili v relativním blahobytu. Válka začala, zatímco řečeno s klasikem, „Evropa tančila valčík“ a optimismus přetrval i do prvních válečných týdnů. „Do švestek jsme doma“, znělo unisono zákopy. 

Realita byla však docela jiná a daleko přesáhla ony čtyři válečné roky. Do předválečné selanky se svět už nikdy nevrátil, i když se o to v poválečných letech marně snažil, slepou cestu korunovala velká krize a po ní už svět neomylně mířil k ještě hrůznějšímu konfliktu. 

Pak mi v reakci na televizní seriál jeden známý řekl: „Člověče, dívám se na to a připadá mi, že je tam hodně společného s dneškem.“ To jsem ještě pustil z hlavy, prostě chtěl nějak reagovat. Pak mi něco podobného řekli další dva kamarádi, které považuju za docela soudné lidi. 

A pak další. A pak jsem se potkal s člověkem, který seděl ve dvou vládách a jehož názory jsou dlouhodobě realistické. Reagoval stejně, až mi naskočila husí kůže: „Bojím se toho, že Evropa zase nerozumí tomu, co se kolem ní děje.