I dnes se zachvějeme, když navštívíme, či projíždíme Terezínem, židovským ghettem, posledním místem, před jejich cestou na východ do vyhlazovacích táborů.  Ti první umírali v Lotyšsku, Estonsku nejen rukou Němců, ale i místních kolaborantů. Poslední stanicí většiny z nich byl ale koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. 

Svět se nedíval, když židovská otázka se stala trvalou součástí politiky Třetí říše. S nástupem Hitlera v lednu 1933 začal v Německu narůstat hon na Židy. Hořely synagogy, sypalo se sklo ze židovských obchodů, svět mlčel. Mlčel i při porcování Československa v září 1938. Svět mlčel i v roce 1939, když Německo obsadilo Československo, přepadlo Polsko. Mlčel, když se otevřely desítky továren na smrt. Auschwitz - Birkenau  byl tou hrůzou největší, děsí i dnes svou velikostí, organizační dokonalostí, tak i počtem zavražděných obětí. Je to neopomenutelný symbol německého řádění.

Tisíce vlaků z celé Evropy s konečnou stanicí Auschwitz-Birkenau. Zavražděno bylo 1,4 milionu lidí, převážně Židů, Poláků, sovětských zajatců. V březnu 1944 zde bylo zavražděno v jediném dni 3700 českých židů. Byla to největší poprava našich spoluobčanů v době okupace. Německá nenávist zde byla dopracována do dokonalosti. Rychlé roztřídění na rampě a potom již jen smrt prací, nebo plynem. Všechno bylo z člověka zpracováno. Zlaté zuby, boty, brýle, vlasy, … to vše se zpracovalo ve prospěch Německa.