Vzdělávání je pro politiky vždy prioritou číslo jedna. Připomínají to především před volbami. A velmi často je tato věta součástí programových prohlášení vlád. Tím ale veškeré snahy obvykle končí. Pokud nahlédnete do programových prohlášení všech vlád od vzniku samostatné České republiky, většinou v nich naleznete jen obecné fráze. V oblasti školství jsou cíle formulovány velmi vágně a konkrétními závazky ohledně jeho financování se v nich šetří jako šafránem.

Výdaje na školství vzhledem k hrubému domácímu produktu ČR

Obě vlády Václava Klause (ODS, ODA, KDU-ČSL - 1992 až 1998) ani úřednická vláda Josefa Tošovského (1998) si v oblasti financování školství nestanovily žádný měřitelný cíl.

Až vláda Miloše Zemana (ČSSD - 1998 až 2002) prezentovala ve svém programovém prohlášení velmi ambiciózní konkrétní závazek: „Prioritu vzdělávání vláda konkrétně promítne do své rozpočtové politiky posilováním kapitoly školství s cílem dosáhnout do roku 2002 jejího 6 % podílu na HDP.“ Bohužel tento cíl splněn nebyl a není splněn dodnes... Pokud bychom spočítali „dluh“, který vznikl ve školství nesplněním tohoto slibu od roku 2002 do současnosti, přišlo vzdělávání o 1 bilion 450 miliard korun. To je částka, která vyjadřuje míru dlouhodobého podfinancování českého školství oproti školství v ostatních členských státech Evropské unie. Důsledky vidíme všude kolem sebe, například špatnou vybavenost škol výpočetní technikou nebo chybějící personál ve školách.

Špidlova vláda (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL - 2002 až 2004) se poučila a místo konkrétního procenta ve svém programovém prohlášení uvedla obecně: „Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogů na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie.“ Ani to se nepovedlo a Česká republika je v současnosti na posledním místě v Evropské unii ohledně platů učitelů (platy jsou ve výši 56 % průměrné mzdy vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců). Ministryně Petra Buzková se sice nechala v roce 2003 slyšet, že platy učitelů by měly být roku 2006 na úrovni 130 % průměrných mezd v zemi, ale dodnes se potácejí někde kolem 100 % (částky uváděné v médiích jsou vždy včetně platů ředitelů škol, takže vypadají mnohem lépe, než jaká je skutečnost...). Opět můžeme spočítat vzniklý „dluh“, tentokrát v peněženkách učitelů. Kdyby byl slib Petry Buzové (který se od té doby vynoří vždy před volbami, ale ihned po nich zmizí jako bájná lochnesská příšera) splněn, mohl mít každý učitel od roku 2006 do dneška nastřádáno průměrně o 935 000 korun více.