A před třemi sty lety se nesměl u porodu objevit ani lékař. Byla to pro něj záležitost nedůstojná, protože byla příliš krvavá. Není divu, že přítomnost lékaře byla dokonce trestná. Vždyť třeba v 16. století jednoho nešťastného lékaře za přítomnost u porodu dokonce upálili. V minulosti byla pomoc při rození dětí v kompetenci porodních bab a ještě v 19. století tato dnes přirozená záležitost představovala pro ženu často nebezpečí smrti.

Doba se změnila a již v šedesátých letech přišli Francouzi s nápadem několika porodnických inovací. Všechny směřovaly k šetrnému zacházení s rodičkou. Při porodu by se měla cítit jako doma, na porodním sále přestaly svítit silné reflektory, dítě se rodilo v klidu a tichu, bezprostředně po porodu byl umožněn tělesný kontakt matky a novorozence a včasné přiložení dítěte k prsu. Rodička mohla v první době porodní provozovat aktivní pohyb, výjimkou nebyl ani její pobyt v bazénu.

Porod přestal být ryze lékařskou procedurou a k jeho příznivému průběhu měla přispět také přítomnost manžela, partnera nebo osoby blízké. Přítomnost muže u porodu však prodělala, jako ostatně každý dobrý nápad, změnu k horšímu. Přestala být výběrovou záležitostí odvážných jedinců a stala se téměř vyžadovanou prestižní rutinou i pro ty muže, kteří třeba nesnáší pohled na krev a jejich psychický stav porodní děj prožívají velmi špatně a pobyt na porodním sále je pro ně stresující událostí.