Vyprávěl kdysi můj otec, docent analytické chemie (nar. 1904), že na klasické gymnázium do Vysokého Mýta jich bylo do primy přijato 34, už na konci roku stav výrazně redukován, nejvíce studentů vyhozeno v kvartě a oktavánů zbylo už jen osm. Na jejich maturitním tablu (r. 1922) je profesorský sbor nad abiturienty ve výrazné přesile. Naše maturita na Jedenáctileté střední škole (r. 1957) nebyla také žádnou procházkou růžovou zahradou. Předsedou maturitní komise byl jmenován pedagog z konkurenčního ústavu, tedy jakýsi zárodek státní maturity. Vyhozeni čtyři studenti, tři z nich uspěli po prázdninách. Po 35 letech byly požadavky nesporně mírnější, latinu jsem se učil jako ministrant v kostele. Místo toho nás naučili pečlivě pracovat s logaritmickým pravítkem o jehož existenci dnešní maturanti nemají pochopitelně ani potuchy.

Uplynulo dalších 28 let a maturovala moje dcera na Státní konzervatoři (obor zpěv). Naštěstí ještě v roce 1985 nebyly státní maturity. To by byla zcela ztracena. Přestože posléze vystudovala vysokou školu (na AMU promována na magistru zpěvu), neví dodnes co je to čitatel a co jmenovatel (říkala jim lomenec a lomitel). Nikdo mi nedokáže vyvrátit názor, že státní maturita na školách uměleckého směru je naprostým nesmyslem.