Vzpomínám si na naše tehdejší nadšení a radost nad snadným výdělkem. Klinický asistent Dr. Sládek přezdívaný Milunek, který si kromě svého reprodukčního angažmá zase přivydělával jako výčepní v hostinci svého otce v Brně-Židenicích, platil za jednu dávku ejakulátu 100 korun, což představovalo cenu za celoměsíční stravování ve studentské menze nebo téměř 40 piv. Ejakulát jsme mohli dávat častěji než krev, jejíž dárcovství bylo transfuzní stanicí omezeno na dva odběry ročně každý za 200 korun. Vzpomínám si, že jak semenné, tak i krevní dárcovství přispělo vydatnou měrou k podstatnému zlepšení naší tehdejší nevalné studentské ekonomické situace.

Stejně jako jsme se nezajímali o krevní příjemce, tak také identita příjemkyň semene nás víceméně vůbec nezajímala. Milunek byl prý v reprodukční technice úspěšný, prováděl inseminaci čerstvým ejakulátem ze velmi krátkou dobu po odběru a pokud správně počítám, mají dnes naši tehdejší potomci více než 50 let. Pochopitelně jsme absolvovali pouze základní zdravotní vyšetření, většina dnes nebezpečných sexuálně přenosných nemocí v té době nepředstavovala výraznější riziko a infekce HIV byla ještě pěknou řádku let kdesi v nedozírnu.

O deset let později, v roce 1973, jsem byl jmenován ordinářem pro gynekologickou sexuologii a endokrinologii Ostravě. Tehdejším krajským gynekologem prim. MUDr. Šráčkem jsem byl požádán, abych se v rámci Severomoravského kraje věnoval problematice umělého oplodnění semenem anonymního dárce. Výkony bylo možno provádět v souladu s tehdejší legislativou pouze u vdaných žen, indikací byla neplodnost manžela, vzpomínám si, že k tomu tehdy stačil spermiologický nález s počtem spermií nižším než 5 miliónů/ml. Vyžadoval se písemný souhlas manžela, pro jistotu jsem ještě ve všech případech připojil výsledek psychologického vyšetření obou manželů a alespoň částečně jsem tak dbal na prevenci eventuálních možných komplikací v budoucnu.

Jelikož v Ostravě nebyla v té době lékařská fakulta, vybudoval jsem si časem početný tým dárců ejakulátu z řad posluchačů Vysoké školy báňské, zajistil jejich vyšetření, vedl jejich tajnou kartotéku a platil stejně jako Dr. Sládek 100 korun, jelikož inflace měny byla v té době zanedbatelná. Tuto finanční sumu jsem dostával od příjemkyň a dodatečně přiznávám tyto operace šedé ekonomiky s daňovými úniky a s vědomím dlouholeté promlčenosti finančního přestupku. Na Krajské poliklinice v Ostravě byly k provádění těchto výkonů vhodné podmínky, vkusně zařízená odběrová místnost k získávání semene onanií a vhodné stavební řešení oddělení k zabezpečení vyloučení setkání dárce a příjemkyně. Inseminaci bylo možno provádět bezprostředně po získání ejakulátu.

Úspěšnost otěhotnění nativním semenem byla asi 35% na jeden výkon, podotýkám, že v té době jsme neměli k dispozici ultrazvuková ani podrobnější hormonální laboratorní vyšetření, vhodnou dobu k inseminaci jsem stanovoval pouze podle křivky bazální teploty. Často bylo nutno výkon provádět opakovaně v několika cyklech. V letech 1975 – 1988 za 14 let takto otěhotnělo celkem 286 žen, z nich ve více než 200 případech jsem zaznamenal úspěšný porod zdravého dítěte, některé pacientky po otěhotnění již nebylo možno sledovat, jelikož s žádostí o výkon se na naše pracoviště obracely ženy z mnoha jiných krajů, výjimkou nebyly ženy ze Slovenska nebo ojediněle i cizinky z Polska. Dnes má nejmladší z těchto dětí 27 let a nejstaršímu bude letos 40. Veškerou dokumentaci včetně kartotéky dárců jsem záměrně zlikvidoval totální skartací při svém odchodu z KÚNZ Ostrava v roce 1989, tedy před více než čtvrtstoletím. Vzpomínám, že jsem s lítostí zničil i fotografie dětí, které mi často vděčné ženy posílaly i řadu let po porodu.