1. Časem, který má pro jednání k dispozici: Ten nestačí ani k vyřešení běžné agenty, natož k realizaci nutné změny.
2. Neradostnou pozicí, do které se ČSSD propadla: V tak zoufalé se ČSSD v polistopadové historii ještě neocitla.
3. Složením delegátů: Ti byli z velké části vygenerováni právě tou reprezentací a administrací ČSSD, která selhala.
4. Absencí osobností, které by dávali naději na změnu: Pragmatický Hamáček (který bude asi zvolen předsedou) nepřesahuje svými kvalitami Sobotku jako politika možného, který uměl zvládat standardní situace, ale absolutně selhal v nestandardních), zcela provařený Chovanec (který má podporu už jen toho nejhoršího, co se na ČSSD přilepilo), nevýrazný Zimola (který přes veškerou snahu zatím nedokáže překročit práh staré politiky odsouzené k neúspěchu).

Dělat si v této situaci iluzi o tom, že by sjezd něco přinesl, byť i na něm vystoupí Zeman, může jen krajní optimista. V tom nejlepším případě sjezd přijme sérii rozhodnutí "mimo mísu" a přispěje tím k rychlému konání předčasných voleb. Ty by po zvolení prezidentem nevadily už ani Zemanovi.

Pokusím se tak alespoň dát podnět k zamyšlení nejen delegátům, ale i dalším, kteří budou v dalším obdobím ovlivňovat dění v ČSSD. K tomu, co selhalo a čím začít nápravu. Začnu tím, co je tím největším omylem a největší překážkou přechodu k perspektivní politice. Je to to, co mají ve své prezentaci skoro všichni kandidáti na stranické funkce a co zní (když vyberu z nejrůznějších mutací nějaký průměr) asi takto:

MUSÍME SE TEĎ PŘEDEVŠÍM VĚNOVAT TOMU, CO CHCEME UDĚLAT PRO LIDI.

Tak to právě ne. To je ta nejhorší představa, se kterou lze jít do pokusu o nápravu strany.